Já rád češtin.

A jako tén fodník Čochtan, rád i vokurku, frťana a jíšku. Není nad tu Heimatssprache, nicht wahr, meine Heren? Yes, I think so. No dobře, já vím, že jsem to přehnal. Vždyť nám ji nikdo nebere, tu naši češtinu. Na to si stacime sami, nepotrebujeme zadne zahranicni rady a pouceni. Sami si ji zprznime, ještě aby nam do toho kecali cizinci.

Jsem starej nerudnej dědek a tím se vysvětluje, že pokud se dočtu, jak útočníci dobili hrad a pobyli jeho obránce, pak mám hroznou chuť běžet pisateli rozmlátit držku.
Prosím, něco jiného je literatura. Tam, pokud je to bez chyb napsáno, můžete mít pocity stejné, jenže to bývá právě známkou kvality díla. Prostě ve vás autor vzbudil emoce (za mého mládí se říkalo city), ale nastopro to není. Pamatuju se dodnes, jak jsem bulil i s baterkou pod polštářem, když se hrdinný kapitán Korkorán loučil s věrnou tygřicí Jiskrou. A to literatura rozhodně nebyla. A Pobožný střelec taky ne. To Muž se srdcem kovboje či Jezdec z neznáma (Shane) zas literatura je (aby to bylo z jednoho soudku).

Ale zpět do českých luhů a hájů. Pomalu dnes nenajdete v tisku článek, ve kterém by nebyly těžké gramatické chyby. O stylistických nemluvě. A to si dotyční říkají novináři. Někdy se mi dere na mysl ono Poláčkovské (Bylo nás pět – účet od cukráře Svobody): Vnější úprava – málo úhledná, pravopis pět. Já jsem pisálek, ale novinář, to je řemeslo.
Ale dosti na tom. Tuhle na domovském portálu (Idnes) vyšel docela hezky napsaný článek o přechylování. Čert mi nedal dobře dělat i jal jsem se pročítat diskusi k tomuto článku. Neměl jsem to dělat. Kromě vulgarit jsem zjistil, že je to padesát na padesát a to na krev. Fascinující je ta nesnášenlivost. Zřejmě se smysl pro diskusi (slušnou) vytratil. Jen samé invektivy vůči oponentům. Rozumných názorů jako šafránu. Samá Angelina Jolie(ová) atd. O jazykovém citu ani zbla.
Vemte si tu naši mateřštinu i bez Angeliny. Vod Nováka je Nováková, jak se ale bude jmenovat žena člověka, jež se zove Vítek Pes – Psová? Pesová? Psice?
Jsou to legrácky, ale čeština je jazyk ohebný a přechylování přináší důležitou informaci o pohlaví jedince. Je-li někdo Brownová, víme že jde o ženu a nemusíme si pomáhat Frau (Mrs.) Brown. Ale ani to by tolik nebolelo, pokud nám „jazykovědci“ nebudou podstrkovat vysloveně chybné tvary. Byste by prý mohlo být i byjste, neboť tak lidé mluví. A teď mi řekněte, jak bude vypadat tvar bychom? Kdyby jste mne rozkrájeli, já nevím.

Nejsem žádnej intulektál, mám rád češtinu milou a přítulnou. Takovou tu babičko-dědečkovskou, něco jako obrázky pana Lady. Ta pana Čapka, ta přímo hřeje. Vančurovská je složitá, nicméně dá se. O Zeyerově – no, je divná. Pana Jiráska nemusím, ale hlavně díky slohu. Než si namaže chleba, jsou čtyři stránky pryč a uteče mi mlíko na plotně. Jinak si ho ale vážím, protože „napsal hodně knih a všechny tlustý“, abych citoval jistého majora Terazky.
Ale abych to nenatahoval jako cukršpagát, když je mi do ouvej, tak si přečtu jak vodník Arion mluví o vodě, nebo jen povídku o paní poštmistrové, kde je počet patřičných slov vyjádřen pouze číslovkou. Pak mne rychle přebolí ajťáci, menedři i týnejdři, z klidu mne nevyvede ani provádění rozhodovacího procesu. Tak se mejte fajn a zase priste, jo? A taky trosku tej, no, toleranc.

A nebo radsi NE?