Varování autora čtenářům – je to dlouhé a žádnou srandu nečekejte. Rádi o sobě říkáme, že jsme lidé moderní a bez předsudků. Starozákonné oko za oko a zub za zub je za námi. Teď nastavme druhou tvář. Ovšem tím měl na mysli dávný žalmista neodporovat zlu zlem ještě větším, nikoliv netrestat lumpárny. Teologové prominou, ale Bibli beru jako morální kodex své doby, přičemž mnohé z něj platí do dneška. A že se i názorový vývoj biblické společnosti měnil, to dobře zobrazuje přechod o Starého Zákona k Novému. Značně nerudný a žárlivý starozákonní Bůh se stává milujícím otcem. Už nevyžaduje lidské oběti (viz kausa Abraham), jen úctu, víru a dodržování svých zákonů.
Vezmete-li si k ruce Desatero přikázání Božích a čtete-li pozorně, zjistíte, že to byl vlastně jeden z prvních pokusů o zákoník, a to ne špatný. Pokud pomineme prvá dvě ideologická a třetí rekreační, zbylá přikázání mají v zákoně dodnes místo. Jen jsme změnili pořadí jejich závažnosti. Je škoda, že v původním textu chybí „ocenění“, tarif kolik za co. To společnost zjistila velice brzo a nemajíc k dispozici zatracení či očistec, zavedla tresty svoje. Tady se mi vtírá jedna nehodná myšlenka, že tak vlastně ti nehodní budou souzeni dvakrát za jeden přečin. Jenže tak, jako není existence schopná Utopie, tak ani lidská společnost nemůže existovat bez lidského práva a spravedlnosti. A tady je kámen úrazu. Jen co se zrodilo právo, zrodili se též právníci, starající se zejména o to, jak právo co nejvíce pokřivit ve prospěch svůj, ač sami tvrdí, že ve prospěch jejich klienta. Ale ať už má klient smůlu čili nic, právník si na své přijde.Tedy pokud není určen coby Ex offo. Ale kápne mu stejně, i když míň. Ale to je jen jedovatost na okraj. :-))
Máme tedy občanský právní stát s platným zákoníkem. Z něj vyplývá, že před zákonem jsou si všichni rovni, mají stejná práva i povinnosti. Stát občanský, s odlukou církve od státu a zároveň se zaručenou náboženskou svobodou. Mohu tedy být klidně animista, pokud dodržuji své povinnosti. Moje práva jsou stejná, jako kteréhokoliv jiného občana, ať je to bezvěrec, šamanista nebo třeba scientolog. Dále zákon nepodporuje, ba naopak zakazuje, rozlišovat své občany, krom výše uvedené víry, též dle barvy kůže, národnosti, etnika atd. To je zcela v pořádku. Nikdo z nás nemůže za to, v jaké barvě, etniku, víře etc. se narodil. Zato naopak každý může za své skutky. A jsou-li to skutky protispolečenské, pak za ně musí nést odpovědnost. Případně trest. Můžeme se sice podivovat jeho výši za ten který zločin, ale to je tak vše. Rozhodnutí o trestu přísluší jen a pouze soudu, nikoliv ulici, politikům či nátlakovým skupinám. Bohužel ale asi stále platí to, co mi kdysi vysvětloval jeden právník: „Nikdo není souzen za to, co skutečně provedl, ale za to, co se z toho udělá“. A praxe to dodnes potvrzuje – daná facka je jednou přestupek, podruhé poukaz na šest let natvrdo. Podle toho, kdo jí dostal.
Další velký problém v moderní společnosti nastane, jestliže se z nějaké minoritní skupiny objeví statisticky významné množství přestupců platných zákonů. Stejně jako to, když nějaká náboženská skupina, pod pláštěm své víry, chce vnutit majoritě povinnost uznávat zákony a právo její. Humánní, či spíše humanistické státy západního typu mají náhle velký problém. S rozpaky zjišťují, že neví, jak z toho ven.A tak padají z a do vlastních řad velká slova. Diskriminace, rasová nesnášenlivost, náboženská nesnášenlivost, xenofobie, útlak.Prostě jsme tak humanističtí, že si, s prominutím, kálíme do vlastního hnízda. A ještě si do toho navzájem kecáme, kdo víc a kdo míň. A pokrytci jsme v tom dokonalí. Chcete příklad? Z naší malé zemičky se díky kruté diskriminaci rozhodla část jistého nejmenovaného etnika emigrovat. A v čem ta diskriminace spočívala? Prostě v tom, že si majorita nechtěla dát diktovat životní podmínky a styl minoritou. Nebo jednodušeji na jednom z příkladů: prostě část majority chtěla žít stejně jako její zbytek. Ne v odpadcích a nebezpečí napadení při každodenním návratu domů, do vlastního domku. Tak si postavila plot. A to byl kravál, že pane Uhle? Že plot odděluje obě strany a obě jsou „za plotem“, to jaksi nikomu nedošlo, nebo nechtělo dojít. Alespoň jsem takový argument neslyšel. A natož o něm hovořit, to by přece zase byla jenom propagace rasismu! Zato ale Evropa, potažmo svět na nás dělal tytyty, jste oškliví. A výsledek? Nikoliv azyl diskriminovaným emigrantům, ale víza. Případně jejich vyplacená zpětná zásilka. Tedy oněch azylantů. Takže něco zřejmě někde jaksi netento.
A ejhle, jeden z mravokárců a našich karatelů, sladká Francie a nejen ona, mají najednou podobný problém na domácí půdě? Pitvat to nebudu, čtěte a sledujte zpravodajství.
Teď něco málo k té zlodějně, loupežím, vraždám a jiným přestupkům proti občanskému soužití. Tolik se plácáme po zádech, jak jsme humánní. Nedej bože, aby přestupcům zákona něco chybělo. Ale jaksi nám z našeho humanismu unikají oběti trestných činů. Vlastně dobře jim tak. Měli se, troubové, starat dřív. Přesně ve stylu páně Haškova Švejka: „To je syn toho probodnutýho, to musí být taky pěknej lump.“ Také vám přijde tato logika pokřivená? Maně mi přichází na mysl staré přísloví: „Kdo šetří metlu, vydává děti peklu“. A všem (a)sociálním pracovníkům – pracovnicím (škrtněte, co se nehodí) předesílám: záměrné a svévolné týrání dětí, ať fyzické či psychické, je odporné. Leč „jedna přes prdel“ v pravý čas a hlavně včas je účinnější, než deset sezení s problematickým robátkem v psychologické poradně.
Profesor T. G. Masaryk razil heslo: „Měj úctu k duši dítěte“. A měl velkou pravdu. Úctu k duši (povaze, charakteru), nikoliv části sedací. Konec konců, sám na sebe „prásknul“, kolikrát přes tuto část níže položených partií zad dostal. Tedy rozvíjejme v dětech osobnost, ale nikoliv její špatné stránky. Osobně si myslím, že by řada mladistvých (a možná i starších) delikventů přehodnotila své chování a vztah ke společnosti, pokud by soudce mohl naordinovat, tak jako třeba v Hongkongu, x odborných ran přes Musculus gluteus maximus. Za lékařské asistence, hrazené pojišťovnou. Ale to se nám příčí, to je nehumánní. A co víc, přece drobné zlodějničky schvalujeme, dokonce nás potěší a toho čímana poplácáme. Ať už jel načerno, nebo okradl stát na daních. Pak se nedivme, že z těch malých zlodějen jsou ty velké. Ty co se nám zajídají. Jenomže možná jenom proto, že beztrestně krást ve velkém už sami nejsme schopni.
A jsem u posledního slova nadpisu. Víra. Tady jsem na velkých rozpacích. Prostě jsem nenašel přesné slovní vyjádření toho, co jsem měl na mysli. Snad by se dalo napsat „náboženská kultura Evropy“, ale jak sami uznáte, to je do nadpisu dlouhé. Co mám na mysli, to snad vyplyne z následujícího textu. Evropa od druhé poloviny prvého tisíciletí našeho letopočtu byla, nebo se právě stávala, Evropou křesťanskou. Mohla být jiná, neboť po přelomu tisíciletí ovládal velkou část jižní Evropy vliv arabský, Maurský, tedy islámský. A rozhodně ne vliv špatný. Daleko vzdělanější, než zbytek našeho kontinentu. Ale zkrátka to prošvih, násilí a množství někdy vítězí a tak Evropa zůstala křesťanskou. Dodneška. A je úplně jedno, zda osobně jsme křesťany či neznabohy. Tradice zůstává. Teď jde o to, co s ní a jak se v moderní evropské společnosti vyrovnat s multikulturními vlivy. Ale je to opravdu tak složité? V podstatě jsme zpět, o jednu či dvě příčky spirálového historického vývoje výše. Znovu jde vlastně o střet Islám kontra křesťanství. Alespoň o problémech třeba s hinduisty jsem, v rámci Evropy, neslyšel. A co to zkusit znovu, ale bez našeho současného pseudohumanismu až vlezdoprdelkovství? Řekněme rovnou: „Vítejte a buďte tu našimi hosty. Respektujte naši kulturu a my budeme respektovat tu Vaši. Nebudeme u Vás běhat v kraťasech a naše holky v bikinách a vy, respektive vaše holky, tu zase nebudou běhat v tom bubákovském. Ať se to jmenuje burka, nikáb či jaký čert. Naše školství je světské a náboženské symboly do něj nepatří. Natož do úřadů či úředních jednání. Postavte si svoji modlitebnu, ale pouze k účelům náboženským, nikoliv diverzním. Ale pokud možno tam, kde nenaruší historickou zástavbu či typický ráz oblasti. Letenská pláň či Hradčana asi nejsou nejvhodnějším místem, ale co třeba Dejvice nebo Karlín? My budeme ctít vaše zákony u vás a vy zase naše u nás.“ Tím bychom snad mohli začít. Pak se snad k rozumnému dialogu dostaneme. Ale prosím, začněme od těch nejméně kontroverzních témat. Tím, co nás jako příslušníky jednoho živočišného druhu spojuje. Možná je to smích (nikoliv výsměch) a dobrá vůle, naděje v lepší život. Možná umění, architektura, příroda. Možná zkusme předat začátek dialogu holkám, vašim i našim. Zbytek si nechme na potom. Snad to půjde, ale bude to moc dlouhý proces. Prostě kamenování, sekání rukou či úmyslné, soudem nařízené přetětí míchy, to je přece jenom pro nás silné kafe, to už do naší kultury nepatří, s tím jsme se rozešli na konci středověku a znovu se s tím smířit nemůžeme.
Otázka je jasná: Jak navázat dialog, kde začít?
