Hovno světu vládne.

Alespoň nějak tak mi to přijde. Kamaráda potkám, po zdraví se poptám i vece on: Stojí to za hovno. Stoupačky nám v kvartýru měněj, i pozeptám se mistra, jak to jde: Ále, na hovno.

Je to paradox, jdu večer domů a co myslíte že našlápnu? Přesně tak. A v noci mne rozbolí zub, tedy ráno zajdu za kámošem zubařem, ten se v zubu povrtá a posléze praví: S takovým hovnem (on to řekl hůře, hovořil jaksi o formě tekuté) jsi sem chodit nemusel. Tedy já nevím, zub bolel mne a aby to nebolelo jeho, dostal flašku. Ale přísahám, že jsem tam žádný exkrement nepřinesl, krom těch ve vlastních útrobách a tudíž světu skrytých. Vraceje se domů, ještě poněkud zblblý jeho rétorikou, zastoupil mi cestu bezdomovec, prý jestli nemám zbytečné oběživo. Dostal dvacku, po straně si uplivnul a oznámil mi, že se z toho posere, páč si za dvacku hovno koupí. Tato hlubokomyslná myšlenka mne zaujala natolik, že přestal bolet rozvrtaný zub a jal jsem se jí rozebírat. Jak to vlastně onen dobrý muž myslel? Jako že půjde na velkou a za tu dvacku si koupí nové tentononc? Nebo že díky té dvacetikačce může konečně do kadibudky se svým posledním tentononc a nadějí, že to nebyla poslední návštěva tohoto lidumilného zařízení, protože si koupí nové tentononc? A dá se vlastně tentononc koupit? V žádné reklamě jsem to neviděl, ale přesto mi všichni tvrdí, že všechny jsou na tentononc. Asi jsem to, denege, ne, genede, zkrátka blbej (prosím o prominutí, Mistře Werichu), ale reklamu na tentononc jsem neviděl. Jenom vím, že jsou všechny blbé jako hovno. Nejsem člověk příliš odvážný, žádný Rambo ani Terminátor, ale také né úplnej srab, Prostě běžný človíček a občan. Ale jednoho se vážně moc bojím. Až sklapnu paraple a ocitnu se před nebeskou bránou, určitě nás tam bude více. Tedy těch čekatelů Ráje nebo Pekla. A jak se znám, huba mi nedá dobře dělat i dotáži se sv. Petra, tak co, Péťo, jak to dneska jde? A dostane se mi zdrcující odpovědi: „Na hovno, ty zemský červe“.

Není těch tentononc v naší mluvě příliš?