Hej pane králi, nebuď líný,

vem’ hadry a jdi mezi lid…. Tedy nějak takhle  to kdysi zpívali V+W, pokud mne vynechávající  paměť neklame. Nuž, kdybychom měli krále a jeho hadry by byly ze sekáče či kontejneru, mohlo by mu to projít. Tomu hypotetickému králi.

Dneska jsme již dávno jinde. Krále nemáme. Máme satelity, mobily, nobility, tablety, čtečky čárových, kosočtverečných, ba i obdélníkových kódů včetně všudypřítomných kamer, které se nám vnucují a dívají až, však víte kam.

„Čímž jsem myslel do krku až po mandle, ale ne co ty, Horáček.“ I když to vlastně ani není tak docela od věci. No vod tý, co měl na mysli Horáček. Ale to je jen taková pitomá vsuvka. Vlastně, viděli jste živého politika tak nablízko, abyste si na něj mohli šmátnout? Nemluvím o proplesknutí, vod toho má gorily, ale jen vo tom šmátnutí? Těchto chvilek, kdy je politik fyzicky přítomen ve stejném časoprostoru s občanem je asi tak jako za krejcar uranu, nicméně se vyznačují jistou periodicitou. Vono je to vůbec zajímavý, jak je svět zacyklovanej. Ženský maj svůj cyklus, Slunce má svůj (vlastně svoje, páč jich je víc), houby maj taky svůj, kdy rostou a kdy ne. Fóglové cyklujou tu na sever, tu na jih, žáby lezou do vody a zpět a tak to jde porád furt pryč a to jsem těch cyklů vybral jen zlomek. Ale jedno je jim společné a to je pravidelnost. Vlastně je to logické. Když je to cyklus, tak musí být pravidelný, jinak by to nebyl cyklus, ale šiškus, nebo…..

Takže se nám opět jeden cyklus vrací do startovacího bodu. Tedy k té místnosti, kde ukážete průkaz totožnosti, jste odškrtnut a jdete za tu, no jak se tomu říká, jó za plenku. Tam vyměníte obálku A za obálku B. Do obálky B vložíte lístek C a posléze celý komplet B plus C vhodíte do popelnice U, zatímco zbytek v obálce A do koše Š. Tím je celá záležitost košer, splnili jste svou občanskou povinnost a zároveň naplnili výkon svého volebního práva. A pokud jste se chovali vzorně dle řádu volebního přemluvených dědků a bab, tak vám na chodbě diskrétně plenku vymění. A proč vám jí vymění, o tom se snad nemusím šířit. Vždyť celej ten cirkus je k ….. zvolení nových zástupců populace, obývající tyto končiny.

Po celý svůj život jsem se domníval, že jsem optimista, respektive reálný optimista. Na sklonku svého bytí bohužel musím konstatovat, že jsem optimista blb.

Zákon, právo, spravedlnost, to se nenosí. Ani vlastně ta přednost zprava, natož blikat. Ne blinkat, blikat! To jako jenom vokázat, kam se chci zrovna nacpat. Nebo se nacpat? Tatík mi kdysi povídal, že díru do zadku máme všichni jenom jednu. Ale začínám o tom pochybovat. Najíst se je hezké a příjemné, když je to dobrý. I přežrat se, čas od času, až jeden decentně krká, i to beru. Ale přežírat se neustále, krkat nahlas a ublívat přes rameno, to už je jev patologický. No, a když se tím ještě chlubím, pak už jde o těžkou duševní poruchu, ohrožující ostatní, potažmo celou společnost. Takto postižení jedinci by zřejmě měli být internováni v ústavech, samozřejmě se vším pohodlím. Mělo by jim chybět pouze jedno. Klika ode dveří. Ta budiž montována pouze z vnějšku. Možná by internovaným pomalu a postupně došlo, že chtějí-li zpět ven, musí začít pracovat zevnitř. Sami se sebou. A svojí suverenitou. A teprve až budou schopni komunikace s vnějším reálným světem lidí, těch NEVIP, mohou do něj být opět vpuštěni.

To je blbá pohádka, co?