Čip kosmodoga 3.

Hrál jsem si tou kostičkou dost dlouho ve snaze přijít na způsob adresování jednotlivých bloků, ale ne a nedařilo se mi stejně jak Mgr. Scottovi s elixírem mládí.

Ani úvahy mi tady moc neprospěly. Dva napájecí piny, jeden výstup. Pokud předpokládám, že může sloužit i jako vstup, zbývají pro adresy 3 piny, tedy 8 možných adres. To je zoufalé málo. Jasně, adresování musí být nutně dynamické. Což znamená, že jsem v rejži, to se nedá bez znalosti struktury a časování odhalit. A protože ten krám přehrává stále to samé, nejspíš má pamět posledně použité adresy a stavu. Takže pomoci by mohl jen zázrak, nebo náhodný stav. Počkat, náhodný stav, to ještě zkusím. Paralelně k výstupu připojuji osciloskop, k pinu 2 přes rezistor připojuji tlačítko spojené se zemí pro spuštění přehrávání. Tak: zapnout, spustit, vypnout a pořád dokola. Kdepak, kostka trvá na svém. Tak znovu. Nevím po kolikáté už obvod zapínám, když v tom okamžiku zvoní mobil, ležící těsně vedle. Prst ještě automaticky ťukne na spustit a ruka zvedá mobil: „Prosím?“ „Tady agentura Jedubaba, můžete mi věnovat..“ Pohled mi sklouzne na obrazovku osciloskopu a prudce polykám. Ta křivka je jiná! Kliknutím myši spouštím nahrávání a zároveň řvu do mobilu: „nemůžu!“ Vypínám ten ďáblův vynález a bum, bác letí do kouta za kohoutem a dalšími krámy. Pohled na obrazovku potvrzuje, toto je jiný záznam. Jenom je kratší. Po několika minutách počne křivka divoce skákat a bez varování přejde na rovnou linku. Končím nahrávání a ukládám soubor. Vypínám napájení. Hluboce se nadechnu a znovu zapínám, spouštím nahrávání do nového souboru a ťukám na přehrávací tlačítko. Kdepak, stará písnička. Odpojuji celé udělátko a pouštím si nahraný záznam. Překvapeně otvírám dutinu hubní dokořán jak vrata od garáže. Záznam je totiž v moderní angličtině. Podivné je poměrně hlučné pozadí. Obsah mne dost drtí, až k závěrečnému šoku. Vracím se na začátek a tady máte stručný přepis:

„.... stále nepotlačitelnou lidskou agresivitu alespoň na 100 oběhů. Ukončuji činnost kosmodoga a vracím se zpět. Doporučuji analyzovat a revidovat celý program, osobně bych dal přednost jeho úplnému zrušení. Z odeslaných zpráv si zajisté učiníte své závěry, jisté je jedno. Primární předpoklad, že spolu s rostoucí úrovní vědeckého poznání poroste úměrně i úroveň morální u těchto tvorů neplatí, nebo jen ve velmi omezené míře. Prostě tento předpoklad nemá obecnou platnost, jak jsme se mylně domnívali po zkušenostech s tolika jinými inteligentními druhy. Pokud se rada přesto rozhodne v programu pokračovat, doporučuji jej redukovat pouze na současně používanou podúroveň, bez dalších přímých fyzických kosmodogických působení. Tedy na úroveň publikování různých pseudovědeckých teorií, účelově upravených statistik, mediálních kampaní a dalších akcí uvedených v metodickém listu. Samozřejmě v běžně používaném konspiračním smyslu: „Vědci zjistili že ...“. Hypnopsychozásahy u VIP (tzv. osvícení či inspirace) omezit na minimum, pří....“ Zde záznam končí. Následuje jakési zakvílení, rána, řinčení kovu a skla a pak už jen ticho.

Když jsem se vzpamatoval, nějak mne na další pokusničení přešla chuť. Ale červ zvědavosti je velmi vytrvalý. Vzpomněl jsem si, že jeden z bratranců pracuje v laborce fyziky pevné fáze. A tak jsem mu poslal kostičku spolu s průvodním dopisem. Za pár dní mi přišel tento mail:
„Čau, ty starej vole!
Chtěl bych mít tvý starosti a Rótšildovy peníze. Ten krám, cos mi poslal, je evidentně zákaznický integrovaný obvod. Skoro bych se vsadil, že to je programovatelný simulátor audio-video koprocesoru elektronických sekretářů. Tyhle hračičky se tam používají jako pevně naprogramované a pro vývoj jejich softwaru slouží právě podobné simulátory. Vyzkoušel jsem běžné komunikační algoritmy, ale ten tvůj brouček má evidentně v háji dekodér adres. Proto ho taky někdo vykmit, jinak je to totiž dost drahá sranda, díky výrobě omezené na pár desítek, max. stovek kusů. Takže skončil vykmitnut podruhé v elektronickém šrotu na ekologickou likvidaci.

Měj se a čau Kódl.

P.S.
Příští měsíc budu na pár dní u vás ve městě. Tak se sčuchnem, pokecáme a něco si nalejeme do hlavy. K.“

Tohle je tedy definitivní konec čipu kosmodoga. Jaká ztráta. Takhle o tom můžu tak maximálně napsat sci-fi povídku. Třeba to tak má být. No nic, můj dog do mne šťourá rypákem a chce na jít procházku. A to je vlastně jediné, co teď mohu dělat.
Jenom mi řekněte, jak poznáme, jak to s kosmodogickým  programem nakonec dopadlo?