Cesta má přede mnou v dáli mizí, nebo tak nějak se to v písni zpívá. Item že jsou cesty tam a jsou cesty zpátky. Autor dokonce tvrdí, že na nich stál. No budiž, je to jeho licence. Já po nich spíše chodíval. Jsou prý i cesty ke světlým zítřkům, jakožto i cesty do pekel.
Cesty nás vedou a doprovázejí celým životem, aniž by si jich někdo hrubě povšiml. Šlapeme po nich a nějak si neuvědomujeme, že šlapeme po příteli. Jednou cestou bych vás chtěl dnes provázet. Je to cesta kouzelná. Každý z nás ji zná, ale její místopis je u každého jiný, zcela osobní. Zkusím přesto tuto stezičku připomenout.
Teď zapomeňte na dálnice, státovky, silnice pro provoz motorových vozidel a jak se tyto bezduché dopravní tepny nazývají. Vzpomeňte spíše cest, které zaznamenaly vaše první krůčky. Tedy první krůčky mimo domov, cestiček do velkého světa. Pamatujete je? Já tedy ne, chodit jsem sice začal v době, kdy by mělo dítě s chůzí začít, leč v paměti záznam chybí. Je to zvláštní, prvé skrovné útržky paměti mám z doby svých tří let, ale žádný z cest, z doby, kdy jsem se postavil na vlastní nohy (rozuměj dolní končetiny). Prvé vzpomínky na cesty mám až asi z roku následujícího. Cesta do školky a zpět, procházky v oboře Hvězda, nebo kolem Klausovky na Větrník. Nebo na Bílou Horu. Vím kudy vedly, přesně bych dodnes dokázal popsat i jejich dávno zaniklé okolí, ale srdeční záležitost to není. Prostě jsou v mozku zapsány jako informace. Není to divné? Rodilý Pražák, křtěný Vltavou snad posledním feldkurátem (pardon, majorem duchovní služby) ČSA (čs. armády, nikoliv aerolinek), který v Praze od narození žil 35 let, uchovává tyto vzpomínky jako vágní? Nevím, proč tomu tak je, ale je to tak.Víte, ono se píše o volání rodné hroudy, o lásce k půdě, hlasu krve a tak. Nevím, půdu jsem vlastnil v květináčích a až v nejlepších letech nabyl čtyř arů zahrádky v kolonii na severu Čech. Ale něco na tom je. Otec pocházel z malé jihočeské vísky a matka se narodila v Hartmanicích. Ale v těch Dunoucích (Dunovice, dnes část obce Cehnice), tam je mé srdce. Viděl jsem za svůj život mnoho krásných míst, s potěšením je obzíral i jimi procházel, ale srdce mi nevzaly. Vzaly mi jej Dunovice, vzaly mi jej Jižní Čechy. A Šumava. Jejich cesty i cestičky, dnes povětšinou k nepoznání zarostlé, či zcela zmizelé. Dodnes mohu popsat, kudy vedly, jen projít po nich se již nemohu. Jednak kvůli tělesné nedostatečnosti, ale hlavně proto, že již neexistují. Generace se jimi ubíraly, až my, moderní lidé, jsme je zavrhli. Potřebujeme prostor a široké cesty, kampak s pěšinou, po které se nedá jet. Cesty předků nám již nevyhovují. Zavrhli jsme je jako nepraktické a zbytečné. Stejně jako se usmíváme vlastním předkům, či spíše jejich pohledu na svět. Aniž bych chtěl být impertinentní, rád bych se vás dotázal: znáte jméno svého pradědečka? Pokud ne, je to vaše škoda.
Víte, jako důchodce jsem se dal trošku na hrátky s historií a pokusil se sestavit rodokmen. Zatím jsem se dostal k roku 1712 a snad najdu i ještě starší materiály a záznamy. Prostě Slavíčkouc k Dunoucům patří minimálně od tohoto roku. Daleko starší Berní rula už toto jméno uvádí, ale nemám další dokumenty, prokazující přímou následnost. Ale o to vlastně nejde. Uvádím to jen jako příklad toho, že volání krve jaksi existuje. Tedy dnes alespoň 299 let historie, to už musí být někde znát. To musí zanechat stopu. I v takovém obyčejném človíčku, jako jsem já.
Ale zpět k těm cestám, znal jsem jich hodně. Do Radějc, Drahonic, Cehnic, Netonic či k Žižkově památníku v Sudoměří. I dál do kraje na obě strany. Cesty lemované kapličkami a Božími mukami, starými stromořadími, i procházejícími hlubokými lesy. Cesty mezi rybníky a poli. Moc z nich nezůstalo. Jen na těch kapličkách se tolik nevyřádili vandalové jako tady, v Severních Čechách.
A proč to vůbec píši, o které cestě jsem chtěl vlastně vyprávět? Myslím, že ti z vás, kteří dočetli až sem již vědí. Píši o kouzelné cestě do dětství, o cestě čistého srdce, o lásce ke kousku země. Ať je v Polabí, Krkonoších, prostě kdekoliv. O lásce ke kousku země české.
Máte také ten svůj?
