Bylo – nebylo, díl druhý.

Slíbil jsem Vám, laskaví čtenáři-senioři a vrstevníci, ještě nějaké povídání a protože slovo se má dodržet, tímto tak činím. Jelikož to nejlepší se má nechat nakonec, proberu dnes slíbená ostatní témata a hospody si nechám na vzpomínání poslední.

Abyste si mohli udělat nějakou představu o místě, pokusím se ho alespoň ve zkratce popsat. Celá tehdejší petřinská zástavba sestávala zhruba ze čtyř bloků řadových domků a vilek, které od sebe oddělovaly značné prostory. Teda ty bloky. Domky a vilky néé! Pokud jste jeli tramvají od Vojenské nemocnice na konečnou, pak vpravo jste uviděli první domky až na konečné. Vlevo mezi ÚVN-kou a Větrníkem byl první zastavěný blok, ale ten patřil spíše ke Střešovicům. Správně ke Střešovicím by nikdo neřekl. Od Větrníku až ke konečné byla vlevo i vpravo pole. Vlevo končila dříve, následovala třešňovka Klausova a pak blok „Beranových“ domů, čili beraňáků. Beraňáci měli ulice čtyři a to kolem bloku. Bydleli jsem ve větším protějším bloku v nájmu v činžovní vilce právě na té konečné. A těch ulic jsme měli asi 12, i vnitroblokové. Musím ale přiznat, že některé delší měly názvy dva. Do první křižovatky jeden a od ní druhý. To abychom se v té megapoli neztratili. Přes ulici bylo za prkennou ohradou fotbalové hřiště a za tramvajovou smyčkou pak hřiště dětské. Veliké. Oplocené nejprve drátěným a pak živým plotem. Bylo tam pískoviště, houpačky, kolotoč, spousta laviček, pak velká travnatá plocha i hřiště na volejbal a nakonec dětský bazén s brouzdalištěm a sprchou. Jediné, co chybělo, byla kadibudka, o čemž svědčila zákoutí onoho živého plotu. Celé to spravoval pan Švehla, který tam v takové boudě velikosti garáže celoročně bydlel a do druhé, větší a bytelnější, ukládal na zimu atrakce. Obě boudy tvořily jeden celek, dnešními slovy správní a administrativní centrum. V zimě pan Švehla často nastříkal i kluziště. A pozor, vše bylo zdarma! O velikosti hřiště si můžete udělat snadno představu z dnešní zástavby. Celý areál ÚMCH ČSAV leží na jeho místě a ještě by kousek zbyl. Ten největší strom před zmíněnou institucí, ten už byl za plotem hřiště.

Čtvrtým blokem pak byla zástavba kolem Zeyerovy aleje a zbývá poslední část – stará zástavba původní Horní Liboce. Cesty mezi jednotlivým bloky byly většinou polní nebo štětované, asfaltu bylo pomálu. Jen vnitroblokové a hlavní ulice byly pod hrubým asfaltem.

V zástavbě kol Zeyerovy aleje měl svou ordinaci Pan doktor Pubec, takto poslední rodinný lékař, jehož jsem znal. Když jsem jako dítě vážně onemocněl, strávil u mé postýlky řadu hodin po řadu dní, jak mi rodiče vypravovali. Budiž jeho jménu chvála. To velké P v oslovení Pan doktor si rozhodně zasloužil.

Vlastně Petřiny byly několik propojených miniosad. Nebyla to ani vesnice, ani město. Do města neboli do Prahy se jezdilo tramvají. Slovo periférie nechci použít, protože neměly její charakter s nouzovými koloniemi, haldami neřádstva a divokou pověstí. Príma klukovský svět. Stačilo minout 4 domky a byli jsme v polích a lukách. O kus dál, už v polích, měl svůj podivný dvorec z prken a dehtového papíru starý Šlapánek. Postavou biblický patriarcha s plnovousem málem do pasu a mohutnou holí. Jinak to byl dědek nerudný a dost sprostý. Pěstoval asi čtyři kozy a spílání kolemjdoucím. Takže jsme mu občas něco provedli, většinou jednu z koz pustili. A pak z bezpečné vzdálenosti sledovali „cvrkot“. Celkem běžně řada „petřinských“ chovala slepice a králíky. Co mi dodnes vrtá hlavou je to, kdo vlastně ona rozsáhlá pole obhospodařoval. Jedinou známkou zemědělských staveb totiž byla veliká stodola, sousedící s Klausovkou. Přesto bývala pole pravidelně obhospodařována a ne špatně. Do té Klausovky jsme občas vlezli na třešně, ale opravdu jen občas. Starý „Klaus“, jak jsme hlídači říkali, nás totiž většinou znal a pokud by se zmínil rodičům, následovala by nepříjemná exekuce. Na zadní tváře. Ale spokojoval se s tím, že na nás spustil hromobití a mi vzali čáru. Lidi se většinou znali jako na maloměstě, ba často si viděli „do hrnců“ jako na vsi. A tak věděli, co lze od druhého čekat. Tak třeba pochůzkářem VB byl pan Večeřa. Rozumný chlapík, který většinu „problémů“ vyřešil na místě a možná i proto měl respekt. Zato jediný místní Pomocník VB, to byl blbec ad absurdum a každý z něj měl tak akorát srandu.

První zmínkou toho, že se náš malý svět mění, bylo někdy kolem roku 1955 to, že se začaly rozšiřovat silnice. Tramvajový pás, který dříve vedl vedle silnice, se náhle ocitl v jejím středu a po druhé straně vzniknul nový silniční pruh. Ale pro nás kluky to bylo nesmírně zajímavé. Silnici totiž válcoval parní válec a to byla vlastně malá lokomotiva. O kus dál vařili strýcové v ohromném kotli asfalt, tím polévali vyštětovanou vozovku a pak to válec uválcoval. Čudil, funěl, šla z něj pára a onen specifický pach horkého oleje. Prostě voněl jako lokomotiva. A pokud pan válcofíra někoho z nás svezl, byl dotyčný středem obdivu dalších čtrnáct dní. V té době jsem také naposled viděl Sentinel. To bylo děsivé parní monstrum, které bylo slyšet čtvrt hodiny před tím, než se zjevilo. Veliké to bylo jako autobus, jen ložný prostor byl dost skromný. Krom klasických „lokomotivních“ projevů to hrozně řinčelo řetězy, které sloužily k přenosu síly parostroje na hnací nápravu. Celý ten cirkus v nás sice budil nadšení, ale i jakousi posvátnou hrůzu a nepamatuju geroje, který by usiloval o svezení.

Asi bych neměl zapomenout na blízkou Královskou oboru Hvězda. Jenže ta byla tak trochu mimo náš klučičí svět. Tam chodili místní na rodinné procházky, dříví i houby a lid městský na polodenní i celodenní výlety. Zajímavé bylo to, že hlídačem tam byl stařičký pan Pokorný, ohnutý děda s nezbytnou hůlkou. Ale pokud jsme řádili příliš, stačilo nás okřiknout, že na nás pan Pokorný přijde a v tu ránu byl klid. Jak by asi chudák staříček dopadl dnes?

A to je tak asi všechno. Snad jen bych měl doplnit, že v půli cesty do Dolní Liboce byla drogérie pana Raka a v Liboci samé, skoro půl hodiny cesty, kus pod školou pak ještě papírnictví, co se mu říkalo Narpa. Jó, málem bych zapomněl. Ob čtyři baráky od nás měla mandl paní Sobíšková. To byly všechny civilizační výdobytky. Nejbližší železářství bylo na Bílé Hoře nebo ve Vokovicích, bratru slabou hodinku cesty.

Pak už „vymknuta z kloubů začala doba šílet“ a během pár let našeho světa nebylo více stejně jako dobré stařenky v „Babičce“.

To příští a poslední povídání ale bude opravdu už o těch hospodách.

Zeptat se musím, takže: Jak to bylo u vás? Vzpomínáte rádi, nebo neradi?