Budiž Alzheimer pochválen.

A ta porcunálová k tomu. Teda ta, no …sekeróza. Budu se na všechny usmívat a bude mi úplně fuk, že se všichni nebudou usmívat na mne. Můj svět bude pln jenom krásných a povznášejících zážitků.

Nevěříte? Ale je to tak. Nerozčílím se na poště ani u sledování zpráv. Ráno dostanu potravu, v poledne dostanu potravu a večer dokonce taky. Jakou? No takovou tu tentoc, jak bych to tak řekl. A už vůbec mne nenamíchne jakási korupce, zlodějny ani výstřelky zlaté mládeže či celebrit pop musik. Irák, Irán i Kočinčína nebudou v úhlu mého zájmu.
Přestanou mi vadit skupiny parazitující na společnosti, mediální štvanice i přelomové kauzy, které vyšumí rychleji než pověstný šumák mého dětství. Ani  Al-Kajda, Al-Kakajda ani Al-bunda se mnou nehne. Pomalu a znova si přečtu knížky, které mi polaskají zbytek intelektu. Ale rozhodně to nebude Kniha o č…ku, Kniha o ku…ě. Zatím mne podobné tituly poněkud tento…, ale toho se brzy zbavím. Posaděj mne na nočníček a já si budu říkat třeba ve Třech mužích ve člunu, o psu nemluvě od tý klapky. Vlastně to je rarita, knížka vod klapky, to patří spíš do filmu. Nebo povídku o ukradeném kojenci od pana Čapka.
Konečně budu šťastný. Nerozčílí mne jánabráchysmus komunálních i jiných politiků ani promrhané investice.
Možná si vzpomenu na dobré slané housky, které byly pošušňáním. Takové ty křupavé, co na nich byl i mák a nebyly z gumy. Ale stejně mi to bude zítra jedno. Všechno mi bude jedno, jenom si nejsem jist významem slova jedno. Ale i to je vlastně jedno.
Stejně jako jedno je kolečko u toho, no, toho s jedním kolem přece, no u toho tento ……….. trakaře. Teď už si dejte tu nápovědu za klobouk.

Ale budu šťastný, heč!

Chcete být též šťastní?