Adventní.

Hledal jsem něco jiného, ale našel krabici se starými vánočními pohlednicemi. A tak na ty chudinky s dávno prošlou záruční dobou koukám. Koukám na ně a dumám, to protože adventu jest již na krátku a blízko, blizoučko Štědrý den. Už nevím kdo a zda vůbec mi je poslal, ani proč jsem si je schoval. Vpravdě ani nevím jak jsem k nim vlastně přišel, ale rád vám je ukážu….

… tahle je ze stařičkého mocnářství

Ticho, chvějivé zimní ticho Svaté noci ve sněhem zapadané vísce v hloubi hraničního hvozdu. Úběl tak bílý, jak bílá může být jen nevinnost. Maličké chaloupky se krčí pod sněhovou duchnou jak kuřátka pod křídlem kvočny a dým z jejich komínů tiše stoupá k obloze, co dávná oběť zápalná. Bílé ticho vůkolem, človíčka nevidět. Jen ten dým z komínů a žluté bludičky malých okének dávají nám vytušiti přítomnosti lidské v tomto sněhy zalehlém koutu šumavském. Baldachýn nebe posetý démanty hvězd a stříbřitý svit Luny zvěstují slávu noci, velkého tajemství zrození. Stříbřitý svit ten cinká tichounkou melodii na tisíce ledových zvonků. Každičký krystal ledový v té sněžné pláni něžným třpytem zvučí a melodie ty prostinké skládají se ve slavný a mohutný chorál ku větší slávě Božího narození.
Tu přece cosi ožívá. Z každé chaloupky vychází hospodář se svými lidmi a  v závějích těžce prošlapanými chodníčky spěchají ku kostelíku na návrší, odkud se linou prvé tóny varhan. Chudičký ten svatostánek této noci září do tmy září strašlivou, září nejslavnějších katedrál. Dvanáctero úderů zvonu zvěstuje do kraje, že nadešel čas. Stařičký, věky nachýlený kněz počíná  celebrovati slavnou mši půlnoční. Tož Mistře, vstaň bystře a všemi čivami vnímej tu krásu a velebnost. Spasitel se nám narodil, veselme se. Odpusťme si svoje hříchy a žijme v pokoji. Neboť pokoje je třeba lidem dobré vůle pro poklidné jich spolužití. Gloria In Excelsis Deo!

…. tato z industriální alžbětinské Anglie

Od rána přituhlo, mokrý sníh se změnil v ledové zmrazky a louže promrzly až ke dnu. Teď v podvečer ubývalo už zachumlaných chodců, spěchavších na poslední chvíli cos ještě potřebného zakoupit. Špatný den pro malého dráteníčka v roztrhané kacabajce. Nikdo neslyší jeho volání „Drátovááát, letovááát“, volání čím dál tenší, nikdo mu nedá výdělku v tento den. A přece i dráteníček by rád slavil Vánoce, zazpíval koledu a ochutnal kousek puddingu a tepla. Už poslední obchodník zavřel svůj krám, stáhl roletu a odebral se k rodinnému krbu. Nebylo už komu drátovat, komu letovat, není pro dráteníčka teplého krbu. Usedl tedy smutný, promrzlý a hladový dráteníček na schod slavné katedrály a tiše se díval na zářivé obdélníky oken bohatých měšťanských domů. Díval se dlouho a ani si nevšiml, že k němu přisedla malá blonďatá holčička. Tak seděli tiše, až do něj holčička šťouchla loktem: „Pojď, tady bys zmrznul“ a podala mu ruku. Dráteníček se jí chopil a oba odešli neviděni a neslyšeni do temnot města. A neslyšel tak dráteníček hřmít z katedrály koledu o dobrém králi Václavovi, ani se nedivil, tak jako bodří a dobří měšťané, kdeže se na schodu katedrály vzala socha malého dráteníčka.

…a z téhle psané kurentem čili švabachem zůstal jen ohořelý útržek

Je tu kousek notové osnovy s jakýmsi nápěvem a pár slov jako:
Vó ist majn Hajm, majn Fátrland…
Pak se dá ještě vyluštit Eger…erlag a počkejte, počkejte, tady je ještě něco: Muzik Schkroup.
a kousek níž Tannen…. a ještě Stille…cht
A kousek obrázku andělíčka s kouskem stromečku.
Hm, z toho se nedá nic rozumného vybádat, ani tvůrče rozvinout. Tak jí odsunu nebo vyhodím.

…mám i jednu ručně malovanou, obrozeneckou

„Inu sousedé, zítra máme Štědrý den“, pravil český kantor Benda, hudebník na slovo vzatý, ku svým muzikantům a zpěvákům v hospodě Na Slovance po poslední zkoušce. „Zítřejší půlnoční mše Jana Jakuba Ryby musí býti provedena dokonale. Coufal nebude hrát H místo Bé a Humhal bude zpívat krásy uhlídáš, nikoliv krásky uhlídáš. Pomněte, že nešumaříte nějakou štilenacht. V jazyce nejkrásnějším a hudbě nejsladší českému uchu jest toto dílo vytvořeno. Ve slavném mateřském jazyce českém a  české hudbě ze srdce národa vytrysklé“, tak hřímal český kantor Benda s paží k nebi vztyčenou. Tu divný šum nastal mezi hudebníky i pěvci. I viděli totiž nikoliv Bendu, ale Mistra Jana na kazatelně, Žižku v čele Táboritů, Jiříka Poděbradu a někteří i slavného Karla z Lucemburku, osoby pohlaví ženského dokonce kněžnu Libuši. Uspokojen šumem, Benda přestal hřímat a hlasem slovansky zjihlým obrátil se ke svým svěřencům: „Teď si dáme jednu tvrdou a půjdeme v míru domů“.
Půlnoční se díky českému kantorovi Bendovi vydařila náramně, nebylo snad v kostelíku tváře, která by neoslzela dojetím. Záslužné je dílo českých kantorů, živořivších za ubohý peníz po českých vsích, pilně pracujících o větší slávě věci české. A co nato skromný český kantor a buditel Benda? Gotsajdank, pomyslel si, kráčeje ke svému studenému staromládeneckému pelechu.

….a odkud je asi tahle?

Kolonka Hudralice se chystala na vánoce. Je přece Štědrý den. Tu a tam mezi blátem ležely zčernalé zbytky mokrého sněhu a z putyky U kulatý báby zněl ožralců zpěv o nějakých novinách. V Hybšouc obytném vagónu bylo jak v sauně. Stará Hybšovka už měla uvařeno. Sváteční oukrop  z celé palice česneku a dvou zatřepaných vajec i slanečky s bramborem. Bubínek piliňáků sálal vedrem a všech šest Hybšat se všelijak hemžilo, zejména kolem malého stromečku na almárce po bábě. Bylo na něm všeho všudy šest křížal a šest oříšků v pozlátku z margarínu. Co nám asi přinese Ježíšek, pořvávala Hybšata. „Kuš, bando“, pravila matka. „Táta tu bude ze šichty co nevidět, běžte se umejt k pumpě, ať můžem hned večeřet.“ Děcka už byla dávno umytá, ba stačila se i znovu zmazat, ale táta nešel. Až někdy po desáté vstoupil nejistým krokem do vagónu. „Propustili mne“, byla jeho slova na uvítanou a opřel se o futro. „Ale muži, nějak bylo, nějak bude a dnes je svatvečer“, konejšila ho žena, nalévajíc sváteční oukrop. „Pojď večeřet!“ I tož se starý Hybš připotácel se ke stolu a z těžka se sesunul na židli. Ke stolu, kde už stála Hybšata jako schůdky. Právě začala „ Náááróódil se…“ „Ticho!“, třísknul Hybš pěstí do stolu, až polívka vyšplíchla.  „Tohle se bude zpívat“ a v očích mu bojovně blýsklo: „Všichni a nahlas – Již vzhůru psanci této země…..“

….a dokonce jedna oficiální

Soudruzi rodiče,

dostavte se na vánoční besídku naší třídy, která se koná dne …. v tělocvičně naší školy.
Zároveň vám připomínám soudružskou povinnost odeslat po svých dětech zalepených v obálce 10 Kčs, aby je mohl Děda Mráz při nadílce pod jolkou obdarovat hodnotnou knihou Timur a jeho parta  Čuk a Gek, tak jak to zažil Trávka s věrným Džulbarsem. Předsedovi třídního pionýrského oddílu bude z rozhodnutí školní stranické buňky předána kniha Čing, hrdý orel Tadžigistánu. Děti se dostaví ve slavnostním pionýrském kroji a….

Zbytek je bohužel nečitelný, nadobro rozmazaný slzami domovní důvěrnice.

…a tahle je z loňska

Tak rodinko, všechno je naložený, připojte vlek s dárkama a můžem jet. Nejhezčí vánoce jsou přece na chalupě. Tak a podobně hlaholil Otec. Tak se všichi nacpali do Subaru Maxi 4x4 a jeli slavit vánoce. Dědek brblal. Cesta po dálnici uběhla rychle, jen dojezd k chaloupce byl horší. Zatracenej sajrajt blbej, bílej, huhlal Otec cestou přes ves.Dědek se chechtal. A co tu toho sajrajtu je, ržál Otec. Dědek se chechtal víc. Ještě že máme Subaru Maxi 4x4. Dědek brblal. Ale to už byli konečně u skromné dvoupatrové chaloupky. Tak, odpojit přívěs, velel Otec a zajel se Subaru Maxi 4x4 do garáže přestavěné z kozího chlívku na minigaráž o pouhých čtyřech stáních. Přívěs zatlačit vedle! A de se. Pak dezaktivoval laserový, maserový a naserový systém proti zlodějům, bezdomovcům a jiné lůze a všichni vešli dnu. Uvítalo je příjemné teplo z dálkově ovládaných multifunkčních kamen s fuzzy logikou v Retro stylu kachlové pece. Teď se velení ujala Matka: Dědku, vy si sedněte k televizi a nepřekážet. Dědek brblal. Pak zavelela Synovi a Dceři – nejprve vyložit proviant do kuchyně a pak dárky do haly. V hale pak vztyčit automultistrom s deseti světelnými, čtyřiceti zvukovými a třemi čichovými efekty, dárky pak efektně složit pod něj do tvaru pyramidy. Dědek brblal víc. Pak se věnovala proviantu. Pití vychladit a papu ohřát Mikro, UV, Infra a Gama vlnami. A už se to nese. Jako předkrm krab po provencálsku, potom bujabéza, následně hlemýždi po lyjonsku a konečně losos po kanadsku se senegalským salátem. A všechno v prvotřídní kvalitě od Maca z Kentacky. Dědek brblal něco o tom, že se na něco může. Tak, ujal se po postní večeři slova Otec, tuhle poézii a nostalgii vánoc v malé chaloupce v zapadlé vísce, tu já miluju. Dědek prskal jako papiňák a kouřilo se mu z uší. Otec si ho nevšímal a zavelel Synovi a Dceři - teď budete rozdávat dárky. Ale nejhezčí dárek jim všem stejně dal Dědek. Umřel.

Tak jste moje pohlednice viděli a teď Spánembohem.

Já mám Vánoce rád. Vím, že nejsem in, ale je mi to fuk. Vím, že dneska je módní tvrdit, že Vánoce rádi nemáme. Ale já je rád mám, zejména ty z těch nejstarších pohlednic. Ty chudé statkem a bohaté prožitkem. Kdy jindy můžu být tak hezky na měkko jak vajíčko, dojat a sentimentální?

(Teď mne napadlo, jak vytvořit trpný rod od sentimentální? Sentimentálen je blblost. Jinak by se mi to hodilo až budu, a to brzo, potřebovat trpný rod k senilní, protože senilen je blbost ještě větší. A koukejte mi poradit rychle, jinak budu zel a hrozen!)
Vánoce jsou pro malé děti a staříky. Ty první, dokud je jejich duše čistá a nezná prokletí monetární hodnoty, ty je mají rády pro zázrak obdarování. A těšení se něj. Ti druzí pak pro vzpomínky na doby, kdy jejich duše ještě čisté byly. To mezitím je plus minus komerce a tak zvaná životní realita.

Vánoce mohou být i smutné. Třeba když je jeden sám. Ale je to smutek tak krásný, že to až povznáší. A jsou z toho nakonec krásné Vánoce. Mluvím o Vánocích prožitkových, nikoliv požitkových. A o vánočním smutnění pro krásu toho smutnění. Ne o tragediích ve vánoční čas. Prosím, neberte mi mou vánoční nostalgii, já Vám ji nenutím. Pro mne za mne, slavte si Vánoce třeba na melodii Montyho čardáše. Mějte si Vánoce vrcholově sportovní. Jsou to vaše Vánoce a slavte si je jak chcete. Nebo je neslavte. Ale nechte mi ty moje. Třeba jak hlahol zvonů táhne nad závějí a do toho z dálky zpívá Spirituál kvintet o tom, jak si tichounce hráli a na zvonky zvonili bim bam. Nebo o Josefovi s Marií pod třešní. Jak nám přinesli noviny s velkou novinou a ty noviny byly jenom noviny a žádné Právo nebo Blesk nebo jiný fujtajfl.

Nechte mi, bez zlého smíchu a ironie, skanout po líci slzu dojetí. A až budete ve vánoční čas úplně sami a nikdo se na vás nebude koukat, tak třeba ve tři v noci ze Svatvečera na Boží Hod, nechte svítit jen jedno světélko a přečtěte si páně Čapkův apokryf Svatá noc. Možná se ve vás něco zatetelí, něco slaboučce zarezonuje a to klepátko v hrudním koši se ozve. Pak jste moji. A pokud se nezatetelí, nezarezonuje a neozve, pak holt asi moji nejste. Teda ne, že by na tom záleželo. Ale stejně jste něco získali. Můžete si zaškrtnou bodík za četbu hodnotné literatury. A teď mi dejte pokoj, já vám ho přeji též.

Dovětek:
Mně ho nedali (ten pokoj, ba ani kuchyň) a musel jsem přečíst Timura a jeho partu, Čuka s Gekem, Co všechno zažil Trávka i toho Činga, hrdého orla Tadžigistánu. A vo tom blbým čoklovi Džulbarsovi dokonce rusky v bukvách. (Tomu čoklovi se omlouvám, ten za to chudák nemůže. A na čokly jsem od jiných nezanevřel, čokly mám rád.) Tady vidíte, jak dědek trpěl. Buďte teda rádi, klazani, že máte jenom tu globalizaci, jsou horší věci na světě. Třeba bolavej zub v pátek večer.

Jak na Vánoce koukáte vy?