Ach ta paměť.

Máme jí dost nebo málo? Tedy druhů čili sortimentu, těch je na rozdávání. Podnikavec by si klidně mohl založit globální obchodní řetězec pouze s touto komoditou a neměl by problém s tím, co dát do „ausláku“ i na regály.

To máme paměť lidstva, národa(ů), paměť jednotlivce(ů), paměť historickou, sociální, společenskou, rodovou, druhovou, vývojovou. Paměť, co neklame i paměť ošidnou, klamavou. A čert ví, jaké ještě další. Třeba onu pověstnou děravou.
Vzhledem k tomu, že doposud nikdo nevytvořil příslušný katalog, nelze sem logicky vložit ani příslušný odkaz.
Pokud už hovořím o paměti, bylo by slušné, abych hned na počátku uvedl její definici. Ale ouha, obecné definice nět. Nebo paradoxně naopak, je jich tolik, či jsou až natolik obecné, že platí věta předchozí.
Ještě nejjednodušší to mají technici u pamětí neorganických, ale ani ti se jednoznačně neshodnou. Nechme tedy raději definici definicí a dělejme, že jsme si tohoto problému nevšimli. Což je velmi často užívaná politika, že?
Zkusme se podívat na paměť jinak. Technik by řekl z hlediska kapacity a výkonu. Je beze vší diskuse, že z hlediska kapacity je bez konkurence paměť lidská, resp. příslušná část lidského mozku. A teď si to vynásobte počtem lidských jedinců. Na druhou stranu je ovšem třeba mít na zřeteli, že značná část informací v takto „rozšířeně chápané paměti“ je redundantních. Jako největší problém lidské paměti se mi však zdá její použití. Na rozdíl od paměti strojové není lidská paměť sekvenční, jednoduše adresovaná. Algoritmus výběru dat je asociační a aby ta legrace byla ještě větší, je u každého jedince jiný. A dokonce u jednoho a téhož jedince se mění v čase. Někdy velice krátkém. Takže to vlastně ani algoritmus není. Na tomto místě bych doporučil povídku K. Čapka: Experiment profesora Rousse. A zároveň vznesl obžalobu na MSWORD, který mi z něj udělal Rouse. A bez ptaní. Drzost soudobé techniky je bezbřehá. Nejde vlastně o začátek vzpoury strojů typu R.U.R? Co si mám myslet třeba o chladničce, která mi odmítne vydat v noci poživatinu či nápoj? A ještě blbě žvaní a mravoličně poučuje? Jakoby jednomu nestačila vlastní žena. Leč zpět k paměti.
Díky této systémové vlastnosti či chybě člověk vymyslel systém, jak paměťová data uchovat. Systém geniální. Písmo a paměťová média. Je paradoxem doby, že tím nejtrvanlivějším stále zůstává papír. Tedy pokud pomineme kámen či hliněné destičky. Přece jen manipulace s těmito materiály je poněkud obtížná. Nehledě na to, že záznam dle diktátu je téměř nemožný.
Ač je systém geniální a nic lepšího dosud nebylo vymyšleno, má dva velké nedostatky. Tím prvým je, že záznam není přímým přenosem informace z mozku na médium. Je to záznam zprostředkovaný a zaznamenávající mechanismus (autor, písař) jej může volně upravovat, ba zcela převrátit. Tím druhým je pak systém zpětné interpretace záznamu, kdy čtecí zařízení (čtenář, interpret) opět může velmi volně vykládat uloženou informaci.
Vyvstává tedy nutně otázka, zda je nám paměť, potažmo její záznamy, co k čemu. Nějak mi vychází spíše negativum. Ještě tak dobrá je asi paměť krátkodobá. Je dobré vědět, v kolik mi to ráno jede, že abych nepřišel pozdě do práce. Jenže i tato paměť je jinak dost k ničemu. K čemu je mi pamatovat si včerejší cenu vajec či benzínu, když je dnes vše jinak? K čemu je mi si pamatovat včerejší zásadní projev toho kterého politika, když dnes hlásá pravý opak?
K tomu, abych se dnes užíral a vztekal? K čertu s pamětí, hurá demenci. Budeme šťastní, usměvaví, ba druhým přející.

Také vám přijde, že je s tou pamětí něco v nepořádku?