Úlet paní Šabatové - ombudsmanky

Ombudsmanka Šabatová si s obhajobou hidžábu nedá pokoj. A bude pořád prudit. Teď nutí ředitelku školy, aby do sedmi dnů provedla změnu. Jinak to prý bude považovat za nevyslyšení svého doporučení k odstranění diskriminačního jednání. Toto prostě přeháníte, paní ombudsmanko. Dejte si kopretinu do vlasů a jděte do pryč.

Mám pocit, že doporučení je něco jiného než příkaz. Ano vy jste něco doporučila a druhá strana se tím neřídí. To je ale úplně v pořádku, protože vy jste to pouze doporučila. A je pouze na ředitelce školy, zda se tím bude řídit. Ona je za ten ústav zodpovědná. Ta děvčata se hlásila na školu, která měla svůj školní řád. Ona děvčata měla zajisté možnost, se s ním seznámit. Tím, že na tuto školu nastoupila, tak tento řád akceptovala a dala najevo, že se jím budou řídit. Tento řád nikdo nezměnil v průběhu jejich studia.

Je potřeba si uvědomit, že děvčata a jejich rodiny odešla ze své původní vlasti za lepším. Bohužel v podání většiny těchto emigrantů to znamená, že v nové vlasti chtějí čerpat pouze to dobré a nikolivěk i to zlé. A tím zlým myslím například školní řád školy. Jak to bude pokračovat? Za chvíli budou chtít, aby se chodilo jinak po chodníku, aby byly čistě dívčí třídy atd.?

Pamatuji doby, kdy má spolužačka musela na kobereček k panu řediteli jenom kvůli tomu, že měla mikinu s australskou vlajkou. A nikde ve školním řádu nebylo napsáno, že ji nemůže nosit.  Teď jsme na tom obráceně. A nyní má jít na kobereček ředitelka školy, která chce, aby byl řád dodržován. Jestli se paní ředitelka podřídí tlaku paní ombudsmanky, tak tím bude dán signál veškeré mládeži ve smyslu, nic nedodržujte, dělejte si, co chce. A když po vás někdo bude chtít, abyste se něčím řídili, tak napište paní Šabatové.

Ano, teď začíná boj muslimů a případně jiných náboženství o to, jestli tady zatnou drápek. Jestli se jim v tomto povolí, tak se rozjede lavina, kterou již neubrzdíme. Nechci potírat jejich náboženství. Ať si každý vyznává, co chce, ale ať s tím neotravuje ostatní. A tady to otravování začalo. A také by mělo rázně skončit. Řád školy je takovýto a ty se s tím smiř anebo jdi jinam.

Projel jsem kus světa. A všude, kde jsem byl, jsem ctil jejich náboženství a zvyky. Když jsme byli upozorněni na to, že není vhodné chodit v kraťasech či tílku, tak jsme se oblékli jinak. Protože to tam tak mají. Do jejich svatostánků jsem si sundával boty atd. Nikde jsem nevykřikoval, že u nás chodíme do kostela v botách a že to budu praktikovat i u nich. Jestliže měli náboženský svátek, tak jsem jej akceptoval. Nekřičel jsem, já jsem bezvěrec a mě to nezajímá, nepsal jsem jejich ombudsmanům. Když mě v Thajsku poslali policajti k zemi, protože šla kolem jejich princezna, tak jsem na ní ležel a čekal, až přejde. Protože tam je zvykem, že když jde někdo z královské rodiny, tak se musí klečet. Také jsem se mohl rozhodnout, zda chci klečet anebo rychle odejít. A protože jsem jí chtěl vidět, tak jsem zůstal. A to by měla udělat tato děvčata. Buď ať akceptují řád školy anebo ať jdou jinam. Nikdo je tu nedrží. Ať jdou domů, tak jim nikdo jejich šátky nebere, právě naopak. Mohou si tam svou víru užívat plnými doušky.

Paní Šabatová, již z dob našich babiček je pořekadlo: „Jiný kraj, jiný mrav.“ A ono má něco do sebe. Už v té době to věděli a to necestovali dokola celého světa.