Snaha ruské vlády dosáhnout nadstandartních sportovních výsledků a dostat se na výsluní nečestným způsobem-dopingem, se bohužel dotkla i ruských tělesně, či duševně postižených sportovců.
.Získání medailí ve sportu, když už to nejde silou vlastní ekonomiky, je jeden z rychlých způsobů jak lze u naivních lidí uvnitř Ruska i v zahraničí vzbudit nekritický obdiv ke všemu ruskému. Je to také křečovitá snaha navrátit Rusům tolikrát nabourané sebevědomí z minulých desetiletí.
Lze naprosto souhlasit s rozhodnutím MOV v případě olympijských her v Riu, kdy část usvědčených ruských sportovců byla vyloučena.Slaboduchá, ale také zcela očekáváná reakce ruského "vysokoprevoschoditelstva", že za vše může prohnilý Západ, který jenom chce oslabit sílu ruského Ilji Muromce, je pro normálně uvažující lidi kdekoliv na světě zcela nesmyslná.
Ale pokud se týká viny a vyloučení všech ruských paralympioniků si správným postupem a rozhodnutím Mezinárodního paralympijského výboru nejsem vůbec jist.V prvém případě bylo rozhodnutí MOV selektivní a bylo ponecháno na rozhodnutí jednotlivých olympijských svazů. V případě paralympioniků k selekci nedošlo.Pochybuji, že by všichni ruští paralympionici dopovali.
Je třeba mít na paměti i otázku lidskosti.Sport pro tělesně či mentálně postižené lidi, a k tomu sport vrcholový, je jistě nesmírně fyzicky i psychicky náročný, náročnější než u sportovců zcela zdravých.Sport je pro tyto lidi mnohdy jediným smyslem života, protože často nic jiného nemají.Snaha ukázat okolí i sobě, že něčeho dosáhli, je jistě pro ně nesmírně povzbuzující. Neberme jim to.Může to být také dokonce otázkou jejich dalšího bytí, i když to tito stační a houževnatí lidé nakonec třeba nezvládnou. Ale sport jim přidá leta života....
Viz na příkladu Marieke Vervoort z Holandska která je upoutána na invalidní vozík už od roku 2000. Trpí velkými neztišitelnými bolestm,i a na sport se zcela zaměřila. Je držitekou řady medailí v různých disciplinách.A tato velmi statečna žena , která už nemůže dále snášet své každodenní bolesti, vážně uvažuje po hrách v Riu, a to ve svých třicetiosmi letech, o euthanazii....Při životě ji zatím držela víra v sebe a realizace svého cíle.
Zklamání, případně i psychické zhroucení těchto invalidních sportovců, především těch, kteří jsou skutečně nevinni, jim může vzít několik let života, či dostat je totálně psychicky do kolen s nepředvídanými následky.
Nedělám si iluze ani o přístupu ruských trenérů a ruských odpovědných činitelů k těmto lidem.Udělej to a to...vezmi si tuto bobuli, dostaneš tuto injekci, jsou to jen vitaminy, pokud budeš mít medaili dostaneš x tisíc rublů, či jiné sliby.U mentálně postižených sportovců si myslím, že ani tyto tanečky jejich trenérů nejsou třeba.Oni tomu nerozumí...Věřím i tomu, že mnozí mohli být k těmto účelům zneužiti a dělali něco co si sami neuvědomovali, že je minimálně chybné.Byla to státní ruská politika, už dostatečně známá v socialismu.
Že tento způsob jednání není možný ? Neřekl bych. V našem tisku byla zpráva , že ruský trenér zápasníků profackoval svou svěřenkyni, k vůli tomu, že nedosáhla na medaili a údajně patřičně nebojovala.Jednalo se přece o medaili a o Rusko.Nemyslím si, že v táboře ruských paralympioniků by k tomu nemohlo dojít.
Ale,
paní Angela Merkelová před několika lety řekla.
"Kdyby nebylo Hitlera , nebylo by ani vyhnání Němců ze Sudet."Dá se to parafrázovat: Kdyby nebylo lhaní, falšování a kejklů ruského božstva, neměli by ruští sportovci problémy s účastí na olympiádě ani na paralympiádě.
