Píše se rok 1954, už několik let je po popravě generála Vlasova, ale tisíce těchto ruských vojáků jsou vězněni a pracují v nekonečných prostorách SSSR a překvapivě i Mongolska.
V roce 1983 si všimne nespočetných přeházených hrobů a zbytků kostí můj dobrý známý, nyní už devadesátišestiletý Jaromír Kaplan, který v okolí Ulan-Batáru v Mongolsku pracuje jako řidič Tatry, mechanik, opravář, lovec, chlapík všeuměl, příležitostně i felčar a zachránce života malého Mongola, je do Mongolska vyslán s partou podobně kvalifikovaných tvrďasů a milovníků dobrodružství .Čechoslováci tam provádějí geologický průzkum, těží fluorit a Jaromír Kaplan, zvaný už tehdy "dědek", křižuje se svou tatrovkou mongolskou step, rozváží vodu a naftu ve dne i v noci v mrazu i letním vedru, stepí v létě voňavou desítkami kvetoucích travin, v zimě ale často zrádnou.To vše na vzdálenost několika stovek kilometrů.Mapy neexistují.
Píše si deník a ten pak vydává jako knihu vlastním nákladem .."MONGOLSKO-pracovní deník-aneb neuvěřitelné zážitky všedního života od chlapa s velkým srdcem, který miluje život".
Deník 31.3.1983
Minus 18 stupňů Celsia.Kradu gumy z odstaveného vraku, dávám tam moje děravé. Na stání to stačí.Blatníky se zahrádkou na savice musím uvázat řetězem k cisterně, abych to neztratil.Mám strhaný pupek jak jsem kradl gumy, ale nevadí.Horká vana mě dá dohromady, prospím se trochu a ve dvě v noci jedu na Modoto, to je minimálně sedm hodin cesty.Měsíční, sopečná krajina, zamrzlé močály. Bloudím. Na Modoto přijíždím v 9 hodin, na hřbitově Cerchemmadalem beru dvě lebky o které mě požádal šéf.
Na Modotu je hřbitov asi 4000 vlasovců a 2000 Němců, kteří se v roce 1954 vzbouřili, pobili strážné, ale jednomu se ještě podařilo zavolat vysílačkou pomoc.Přiletěly helikoptéry a ruské komando je všechny zahnalo do štol a kulomety postřílelo. Potom ještě vchody vyhodili do povětří .Údajně se podařilo utéci dvěma Němcům, oba lékaři, otec a syn.Dostali se do Číny, kde otec zemřel a syn se nějak protloukl až do Ameriky. Tam napsal knihu "Peklo Modoto".
Je možné sbírat lebky z mělkých hrobů, které vyhrabali psi a vlci, tak že jsou přístupné.Kousek dál jsou hroby dozorců a jejich rodin. Povstalci postříleli i děti.....
Kniha se čte ještě pořád v hospodách a děda Kaplan, pokud je do té vesnické hospody někde pozván, vezme sebou svou trubku, zahraje s vervou do toho bručivého čtení údivu, obdivu a piva, a chlapi jsou nadšeni.
"Kdo nezažil Mongolsko nepochopí". Je motto jeho knihy.
