Vakovlk se protáhl a zadíval se do okolí. Mezi silnými železnými tyčemi klece viděl v dáli lesknoucí se hladinu moře, několik trsů zeleně a cítil rozžhavený vzduch.
Je konec. Takový konec jsem si nepřál ani jsem si ho nikdy tak nepředstavoval. Konec bez přátel, bez druhů, bez mých dětí, bez družky. V ocelové kleci, kde necítím vůni eukalyptů, kde necítím vůni Tasmánie, domova, šplouchání moře, neucítím pach žádného zvířete....Už nikdy se nenatáhnu mezi zelené traviny, končím. A končím patrně jako jediný a poslední svého druhu, druhu, který tady byl 4 miliony let. Byli jsme tady dávno před tím, než přišel ten podivný dvounohý tvor, který nás zabíjel na potkání. Nepomohla nám naše opatrnost, náš výborný sluch ani naše obrovská síla. Ten dvounohý byl lepší....
Trávil nás a ničil nás kde jen mohl. Dvounohý byl chytřejší. Než jsme přišli na to, že nám podává otrávené maso, než se nám to zafixovalo v našem mozku, než jsme to jako rodiče předali dál svým dětem, tisíce nás uhynuly ve strašných bolestech. V bolestech a zoufalství a v šílenství takovém, že vlastní rodiče rdousili svoje děti, kdy jsme se nemohli dívat na jejich bolest, když si vlastními, ještě nedospělými zuby trhaly svoje vlastní útroby.
Naše děti neznajíce nástrahy světa, naše důvěřivé a hravé děti, neustále připravené hřát se o teplo matčina a otcova těla, opájet se sluncem, teplem, zkoušející těmi svými malými tlapkami to neznámé vlhko oceánu a těšící se na život, kterým jim byl dán otcem a matkou, aby ho prožily tak jak byly stvořeny, se všemi zákonitostmi, které se opakovaly po miliony let, od doby, kdy jsme se na této zemi octli. Byli jsme po generace srozuměni s tím, že ne všichni odejdou do říše stínů až přijde jejich čas ve stáří... ano umírali jsme chorobami, zraněními, mnohdy nedostatkem potravy, ale toto bylo něco zcela jiného. Přišel někdo, kdo se zcela vymykal naším tisíciletým zkušenostem se světem, někdo, kdo zvráceností svého mozku zcela otočil přírodní systém platný na této zemi miliony let....
My jsme se neměnili. Nám zůstaly jenom naše zuby na obranu, naše rychlé nohy, kterými jsme alespoň někdy mohli utéci krutému osudu, náš čich, kterým jsme mohli ucítit nebezpečí přicházející od člověka.. Příliš málo.
Zpočátku jsme se mohli alespoň nějak bránit proti jejich kyjům, lukům, šípům, pastem. Později měli něco jiného....zbraně s ohněm. Byli jsme bez šancí. Zabíjeli nás na takovou vzdálenost, kdy je naše oko nespatřilo, náš čich je necítil, nebyl to spravedlivý boj. Pátrali po nás a po našich dětech se svými psy a zůstalo na nás, abychom vybojovali boj, který jsme nemohli vyhrát.
I na nás přišla řada.
Moje družka a já jsme bojovali zoufale o naše místo v tomto světě. O naši rodinu, naše děti. Těch útočníků však bylo mnoho. Naše děti jedno po druhém, se svými malými zuby a křehkými kostmi končily zardoušeny a trhány v tlamách psů.
Moje družka a já jsme bojovali mlčky ale srdce nám trhal pláč, kvílení a bolest těch našich malých. Nic nebylo platné, že jsem jedním kousnutím rozlomil psí lebku jako ořech, nic nabylo platné, že moje družka krvácející z mnohých ran odrážela útoky psí smečky.... dvounozí se na to s pobavením dívali. Zůstal jsem poslední...moje mrtvá krvácející družka byla trhaná a smýkána jako hadr. Kusy jejího těla, měli psi v tlamách.
Nastalo ticho. Deset psů bylo zadáveno, ale moje děti se nehýbaly, rozcupovány a zničeny. Dvounozí cenili zuby...říkali tomu úsměv.
Chtěl jsem zemřít v boji. S rodinou...Krev mně zalila oko, s potrhanýma nohama jsem se nemohl téměř pohnout z místa. Posledními silami, zoufalým stiskem svých čtyřiceti šesti zubů jsem zadávil jednoho z útočících psů.
Je konec. Umírali jsme jak zákony kázaly nám.....
Téměř v bezvědomí jsem slyšel hlasy .„Hoď na něho síť, hodˇsítˇ, sakra“.
Obalila mně jakási tkanina, zamotala se mě do krvácejících tlap, sevřela čelisti, ostře se zařízla do holých kostí.
Tak jsem tady. Jsem tady v té železné kleci, bez víry v život, bez radosti , bez budoucnosti. Ne, nechci tady být .
Vakovlk ulehl na bok a zadíval se na slunce, které se točilo k západu.Několik stromů vrhalo dlouhé stíny na okolní kraj.
Přišel člověk, aby mu hodil kus masa. Vakovlk se na něho upřeně díval. Člověk couvl. V pohledu zvířete bylo něco co nikdy neviděl. Co si nedokázal vysvětlit. .Prázdnota. Ty oči se na něho dívaly hlubinami věků, bez jiskry, bez zájmu, lhostejně. Byly pokryty tenkou blankou tekutiny. Vakovlk zamrkal jak se mu do očí draly slzy ze slzných kanálků. Člověk zmateně ustoupil.
Ranní paprsky slunce si hrály s vlnkami moře, které tiše šplouchalo, hladilo kameny, čechralo mořský písek, měnilo barvy a dávalo život milionům druhů zvířat tak jako před tisíci a tisíci lety. Slunce se stále silněji opíralo do stromů, trávy a života, které si z něho braly svoji sílu k žití tak jako před mnoha miliony lety.
Muž hřmotně vstoupil do pracovny lékaře a podal mu těžký pytel
“Tasman-náš vakovlk v noci zdechl doktore.“
Doktor zvedl udiveně a pohoršeně obočí.„Zdechl ? To už nikdy neříkejte. Zvířata nezdechají, zvířata umírají“.„Vyndejte ho z toho pytle a položte ho sem. Tady.“Lékař ukázal na operační stůl.
“Budu ho pitvat, byl poslední svého druhu. Je to neštěstí. Ale jednou to muselo přijít“.
Lékař si natáhl rukavice a vzal skalpel a zadíval se na mohutné tělo.Vakovlk ležel na operačním stole s mordou poněkud přiotevřenou a s otevřenýma očima.Lékař mlčky pracoval. Po hodině tělo pečlivě zašil a zamyšleně se podíval na muže.
„Tak co jste zjistil doktore ?“
Lékař jakoby neposlouchal a otočil se k oknu. Po chvíli sebou trhl.
“Co jste říkal ?“
„Jestli jste zjistil něco zvláštního“ odvětil muž.
„Zvláštního ?“ odpověděl lékař.
„Tasman byl v dokonalém stavu po stránce zdraví...až na …
„No“ pokračoval lékař.." ledviny, cévní systém, játra, žaludek, slezina, zuby vše naprosto v pořádku, naprosto.... ale jeho srdce bylo puklé jako švestka, bylo doslova na dvě poloviny, ale aorta byla výstavní....Vy jste si včera u něho něčeho všiml“?
„Ano, slzy, zdálo se mi, že má slzy v očích“.
„Taky jsem si toho všiml“ řekl lékař. “Podíval jsem se na to pečlivě, slzná žláza, slzní váček, slzovod, Herderova žláza, řasinkový epitel naprosto normální....“
Lékař byl najednou v rozpacích.
„Ale jeho mozek....víte.. i největší mozek velkého psa je tak do 150 gramů. A tady ten náš poslední Tasman měl mozek obrovský, odhadoval bych ho na půl kila. Tasman mohl mít a patrně měl i myšlenky, úvahy, docela výkonnou paměť a hlavně.“...lékař měl najednou vyschlo v ústech,
Muž čekal .Lékař se mu podíval do očí....
„Cit“ řekl, „nebo něco jako cit... Zabil ho jeho mozek. On věděl. Nechtěl žít. Puklo mu srdce.
„
OdpovědětOdp. všem
