Krev mně proudila v těle touhou a horkostí.Ven.Vyjít a vyjet ven, nechat to zapráskané město doma za zády, být honákem v Texasu, či se dívat do tmavé, černé oblohy s tisíci hvězdami a pomalu zavírat oči až mě spánek přemůže na vzduchu jasném a čistém a potom vstát ráno spokojený jako zvíře z pelechu, v hlavě mít ještě otisky podivně krásných nočních zvuků a vydat se do nového dne za novým poznáním světa a lidí.
O Texasu jsem si mohl nechat jenom zdát v rozjitřené mysli, zrovna tak o neznámých pueblech indiánů, pralesích mého zamilovaného A.V.Friče, hospodách, kde teče tequila, o dívkách na které se usměju, nebo ony na mne, o dobrodružstvích, která by na mně čekala...stačí přece jenom vyjít z toho komunisticky zatuchlého Československa s kecy starých kožených papriků, otevřít oči a náruč dokořán, cítit vlastní sílu, cítit vlastní touhu a mít svět u nohou, prát se s ním, milovat ho, být vděčen za každou minutu, vteřinu toho mého mladého života, který je teď, který je teď v mém mládí, v mladém těle, svalech, v mozku, který se nebojí střetů s lidmi, věcmi, ničím.Všechno to příjmout s radostí a pokorou a touhou a díkem za to všechno poznání a poznávání... žel mé ročníky musely hodně věcí a myšlenek redukovat, komunismem nám byla řádně přistřihnuta křídla.Ano, byl nám dovolen Balkán, Rumunsko a Bulharsko, tak tedy jet tam a v těchto zemích alespoň nakrátko prožívat své sny.
A teď po letech jsem i za to vděčen, protože mám vzpomínky, které v mé mysli nezmizí pokud budu živ, vzpomínky na noci v rumunských horách Bukoviny, kdy jsem spal pod celtou, zachumlán ve spacáku s nožem v ruce a byl probouzen štěbetavým ránem, sluncem deroucím se mohutnými kmeny stromů a větvemi sahajícími až na zem...
A pak zase ten raneček na záda a proškobrtat se mezi pařezy a stoletými pokřivenými borovicemi dolů do údolí, kde sedláci zrovna jedou na ta svá kamenitá a nicotná políčka, obejmout se u města Sučeava s chlapem vyžilým od chlastu, možná i z nedostatku jídla, který bojoval v rumunské armádě při osvobozování Brna, ohryzek mu lítal na vyhublém krku dojetím,
dát si s rybáři v deltě Dunaje jejich rybí polévku poskládanou z rybího masa delty a místního koření, požehnat se pravoslavným křížem, je to kříž široký a velký, tak velký jako je velká duše těchto Lipovanů...ano chtěl bych se ještě jednou chytit kolem ramen se staříkem z malinkého ostrůvku v deltě, kde jsme spolu stáli dívali se do rozlitého Dunaje za noci a měsícem zalité spousty dunajské vody, ponořit se znovu do zvuků skřehotání žab a mlaskavých plácnutí ryb a slyšet jeho přesvědčení existence Boha...
.“víš Bůh je, kdo by to řídil, měsíc je teď tady a zítra bude tady ve stejnou hodinu“......podělit se s pasteveckým psem mohutným jako stodola v bulharských horách o nějaké to uškudlené sousto z ruksaku a pomalu, pomaličku získávat jeho přátelství, vyškrábat se sám samoten v pustých horách Pirinu obtěžkán ruksakem a svými myšlenkami na Vichren a tam si zazpívat se skupinou Bulharů, která se tam jen Bůh ví jak dostala, znovu se ponořit do ledových vod Angary a pokoušet se o nebezpečnou nesmyslnost dostat se na druhou stranu té zatracené řeky, tak jak to udělal můj milovaný Richard Halliburton, když si umínil přeplavat Hellespont....Ovšem, jemu se to podařilo.
Znovu cítit a dýchat vůněmi prosycenou travnatou mongolskou step, nasedlat jejich malého vytrvalého koně, napít se kyselého lahodného kumysu v jurtě...
Zvedne li se vítr dobrodružství je třeba za ním jít..
“Neplýtvejte zlatem svých dní, neposlouchejte nudné řeči, neobětujte život hloupému a obyčejnému...dobrodružství to je ono. Žijte, žijte ten nádherný život, který je ve vás. To jsou pravdivá slova amerického cestovatele Richarda Halliburtona...
