Vyklopí vás tam Regiojet, vlak tatíka a kouzelníka Jančury, jste tam za hodinu a půl z Brna, a pak už couráte Vídní křížem krážem.
Ona ta Vídeň je pořád přítažlivá, tak jak byla pro nás před jednou generací od roku 1990, kdy se tam náhle vyrojilo spoustu našich lidiček, chodili sem a tam a tam a sem a byli nadšeni z otevření československé socialistické konzervy, ze světa zvaného západní, otevírali svoje batůžky s chleby se sádlem, vajíčkem natvrdo, vodou čepovanou z domácího vodovodu před cestou. Peněz se nedostávalo a lákadel bylo přehršle, mnohé nestydlivé česko-slovenské povahy kradly sem tam něco , někdy víc a někdy míň a patrně někdy moc, jednoduše naši lidičkové se občas dočítali ve výkladních skřínich česky psané výzvy- ČEŠI NEKRAĎTE NÁM TADY !! se dvěma vykřičníky.Čas oponou trhnul a změněn svět.Prý.
I vylezl jsem na Hauptbanhofu, oddal se myšlenkám a čároval po Princ Eugen strasse, zakopl o Belveder a jeho zahrady, vyfotil andělička -puti šplhajícího se na bráně, vklouzl dovnitř, mezi dav maličkých Číňanů a ještě menších Číňanek, kteří obléhali sochy polonahých zámeckých sfing, půl žena - půl lvího zadku, obdivujíce ani ne tak lví zadky, jako ženské předky. Ručičky těch Číňanek, jakož i ručičky těch mužských chlapíků šmátrali po prsech těch krásných sfing- soch, prsy se potěžkávaly, ba i líbaly, fotoaparáty cvakaly, selfíčka taky, veselí všeobecné a náramné. A sfingy ? Mlčely. Ale nevěřím, že si nemyslely něco o hlupácích. Pak dál po Princ Eugen strasse, kolem vyslanectví Brazilie, které podpírají dva kamenní hromotluci, tvářící se podobně ineligentně jako u nás v Brně na náměstí Svobody, čtyři chlapíci podpírající taky dům, jemuž se říká pro jejich výraz, "U čtyřech mamlasů".
Pak dál je to Schwarzenbergplatz s monumentálním sloupem na osvobození Vídně sovětskými vojsky, bez toho, že by to pomaloval nějaký Vídeňák červeně jako v Praze sochu maršála Koněva, ale pravda, Vídeňákům se nedostalo internaconální pomoci v roce 1968. Vedle mne na podestě gáblují tři polští fachmani a z huby jim lítá kurva sem a kurva tam a cholera sem a cholera tam, co by k tomu řekl náš pan prezident se mohu jenom domyslet.
Kus dál je bagrem skoro podpírána socha maršála Schvarzenberga, vítěze od Lipska, kde spolu s vynikajícím hráčem taroků Radeckým připravili Francii a Rakousko a taky Rusko o 90 000 mladých duší. A Hofburg a Heldenplatz, kde si mne u sochy jednoho z mála dobrých rakouských válečníků, Eugena Savojského vyhlédla korpulentní cizokrajná matička, nabízejíc mi růži se slovy , že má bejbi....i já mám bejbi, odvětil jsem, nicméně honba pokračovala až k dalšímu úspěšnému válečníkovi arcivévodovi Karlovi, kde matička brunátněla a já sáhl do šrajtofle a výtahl dvacetikorunu.“To nebýt euro“, cekla matička...“to nebýt“kývl jsem.
V Hofburgu mě lákala nešťastná Sisi cisařovna rakouská, na výstavu patrně jejích svršků, propriet, lorňonů, flakonů, zápisníků...za 15 eur, odolal jsem.Jediných pěti eur jsem se zbavil výstupem na věž Stephansdomu, kdy vyjitím 343 schodů jsem získal píchání u srdce a pohled kukátkem na klimbajícího vozku v buřince 100 m pode mnou. Zajímavostí, ba vídeňských přímo líbezností je spoustu. Třeba Dreimaderlhaus, domek, česky poeticky zvaný „U tří děvčátek „ spojený s Franzem Schubertem.V Brně jsme měli hospodu nazvanou stejně, ale mezi studenty známou jadrněji... „U šesti stehen“. A pak po Ringu na jih, abych se dostal tam, okud jsem po ránu přišel.
