Zeptal se mě vnuk...Tedy moc ne, vlastně skoro vůbec.Ale podle reakcí posluchačů, je to jako všechno....padesát na padesát.
Polovina lidí v USA volí Trumpa, druhá polovina je proti, polovina lidí u nás obdivuje Zemana, druhá má jeho chytrostí po krk.Já patřím k těm druhým.A pohádka Princezna a půl království ....či jak se to jmenovalo? Samozřejmě, že my dospělci jsme pořád nečuměli na pohádku, ale popíjeli víno, dloubali se v krku, abychom vytáhli zalomenou kapří kost, obdivovali ručně šité domácí fusekle, které jsme, prý s láskou, dostali od manželky, atd.Pohádka pak jedním okem v pauze mezi jinými radovánkami a bramborovým salátem.
Tedy jako obvykle .Nijaký nekrálovský král a přelétavá dceruna a pak samozřejmě Honza ze selského rodu, jak jinak, rozšafná matka-hospodyně a rázný fotr.Honza, i když pytel buchet tentokrát nemaje, slyne odvahou, nechrápe za pecí, ale jako obvykle v pravý okamžik zkolí draka, protože domácí šlechta je bázlivá, ješitná, vytahovačná, tedy k ničemu. Jako obvykle. Musí přijít synek z lidu a nebohou princeznu vysvobodit.Princezna ovšem nevzplane ke svému zachránci okamžitou láskou, jak by se u slušně vychovaného děvčete dalo očekávat, ale srdce jí táhne ke šlechtickému nýmandovi, ješitovi, darebákovi a vyžírkovi.Toť sympatická novinka.Všecko se to potom zašmodrchá, svadba -nesvadba, láska k proradnému šlechtici Egonovi ochabne.
Všiml jsem si toho, když princezna Jana měla nůž na krku, protože v tom okamžiku jsem se podíval na svou čtyřletou vnučku, která si zakrývala obličej ručičkama v hrůze nehrané.Rozšafná matička-hospodyně lomíc rukama pronese něco jako "proboha Honzo mohli jsme mít půl království a chalupu k tomu", tedy známý systém "táto schovej honem tu husu do trouby, jde návštěva"..Čacký Honza pak vytáhne na šlechtice nýmanda Egona zoufale mávajícího mečem, jakýsi dřevěný buchar, svůj domácí pracovní prostředek ze stodoly se kterým to umí, a jakej byl Egonek!
Celé mně to připadalo upachtěně strejcovské beze stopy pohádkové líbeznosti, kterou jsme uměli dávat. Kdepak některé naše dřívější pohádky, které jsou známé i v Evropě.Patrně každá země má v pohádkovém zpracování svůj styl, který obráží do jisté míry myšlení jejich předcházejících generací a způsob chování.
My, jakýsi selský fištron, vykutálenost, která vítězí nad přihlouplými králi, ale když se pohádka povede, také lidskost ...Angličané tvrdost-šlechta je šlechta a král je král, tak jak to patrně v Anglii bylo vždy, způsob chování kohokoliv bez podlézavosti, ale také bez pohádkové měkkosti, Američané- líbivé melodie, děj má spád, rvačka tam musí být, a to až na krev, bláznivé kousky.A Rusko ? Ilja Muromec ze slavného města Muroma silák nad siláky, Ilja Volžanín, rozkročen nad Volhou, na nás nikdo nemá, jsme přece Rusové....
