Píchni ho-řízni ho-pusť mu krev...válka v Bosně Hercegovině.

Část názvu zní možná poněkud nevhodně, ale zabijácká skutečnost války roku 1991-1995 v Bosně a Hercegovině byla až neuvěřitelně krutá.A to v Evropě na konci 20. století !

Když jsem přečetl knihu anglického novináře Ed Vulliamyho "Údobí pekla", vydané u nás v roce 1996, kde tento muž popisuje neobyčejné krutosti, které prováděli "také lidé",  rozhodl jsem se po mnoha letech Bosnu navštívit a udělat si vlastní obraz o lidech tam žijících, jejich náladách, do jisté míry i charakteru, byť po třiadvaceti letech po skončení vzájemného vraždění.Samozřejmě, že jsem neočekával, že za čtrnáct dní pochopím válku v Bosně.Vedla mne zvědavost.Zvědavost podívat se do míst, kde se děly ty nelidské věci, podívat se do tváří mužům, kteří tehdy měl dvacet let a nyní se blíží padesátce.
Bývalá Jugoslávie, území, kde se po staletí míchala krev různých etnik a náboženství, kterou svým diplomatickým  uměním držel mezi Východem a Západem Chorvat Tito, národnostně pukla v roce 1991 jako ořech a naráz se vyvalily na povrch všechny problémy, které se dařilo  chovat pod pokličkou.Bosna a Hercegovina národnostně postříkaná katolickými Chorvaty, pravoslavnými Srby a islámem,  vybuchla.Ed Vulliamy se zabýval ve své knize zločiny  Srbů především vůči muslimům, ale také vůči CHorvatům."Velké Srbsko"," Velké Chorvatsko", bylo agresivní volání politiků.

V muzeu této války   v Mostaru jsou fotografie srbských předáků od Miloševiče a  Karadžiče po desítky jiných, kteří chtěli "očistit" Bosnu od islámu.Je tam spis -dva tlusté svazky obvinění srbského generála Radko Mladiče, jeho uniforma, čepice, opasek. Promítá se krátký dokumentární film. Mučící nástroje. V muzeu v Sarajevu pak fotografie z masových hrobů, fotografie vyděšeného malého chlapce, celého v obvazech, jsou vidět jenom jeho nechápavé oči, kostřička děvčátka starého osm měsíců.. Válka. Vyhánění, etnické čistění, znásilňování žen, zabíjení vojáků i civilistů, často i dětí,  sběrné tábory ve kterých mučení a zabíjení bylo na denním pořádku.

"Veřejné pokoření žen"  píše Ed Vulliamy, "je často spojeno s brutálnm osobním ukojením.Jednu čtrnáctiletou dívku přivázali nahou k tanku a jezdili s ní po vesnici poblíž Prijedoru.Když byla znásilněna, hodili ji polomrtvou před její rodiče".Nepotvrzená zůstává zpráva, že v jednom z táborů dozorci s nabitými pistolemi přinutili jednoho vězně, aby druhému ukousl varlata, jak píše Vulliami

Střelba 120 mm houfnicemi z okolních kopců na Mostar i Sarajevo na civilní obyvatelstvo těchto měst.Odstřelovači, kteří  záměrně zabíjeli i děti a stříleli pro radost ze zásahu, jak píše český vyšetřovatel Mezinárodního tribunálu v Haagu Vladimír Dzuro. Soused zabijí souseda se kterým je v přátelských vztazích celý svůj život jenom proto, že ten je  jiného  vyznání.Díky  mezinárodnímu soudu v Haagu byli mnozí srbští politikové, ale nejen srbští,  za zločiny proti lidskosti odsouzeni od pěti do čtyřiceti let.Karadžič doživotně. Ale trvalo to i dvacet let.A celkový výsledek ? V muzeu v Mostaru je psáno : 200 000 mrtvých, z toho 120 000 civilistů 25 000 obětí znásilnění, 2 miliony přemístěných a uprchlíků, 30 000 ztracených 200 000 vyšetřovaných, několik stovek odkrytých masových hrobů.....za celé období války v Bosně.

Banja Luka -první město, kde jsme si sjednali nocleh.Dnes po více než dvaceti letech od hrůz vyhánění,  město s 25000 obyvateli, převážně muslimské, muslimové se tam po válce vrátili, obléháním bylo zabito 3000 lidí. Mešita  a průvodce, který se vyhýbá odpovědi na současné soužití  muslimů se Srby.Zastavujeme v  Jajcích- neslané, nemastné městečko, ale s pohnutou nedávnou historií-"byl to největší a nejzoufalejší exodus  za války  proti obyčejným lidem, 15 kilometrové kolony lidí na něž Srbové zahájili palbu, proud utrmácených  lidských bytostí prchajících do Travniku, bosenská muslimská armáda je poražena a zlomena , její  vojáci kulhají   s civilisty, ženy jsou pološílené a utíkají do lesů" píše Vulliamy. 

 Další naší zastávkou je město Bihač.  Je to město imigrantů z východu, kteří zevlují po ulicích, co s nimi, patrně nikdo neví. Dostávají peníze na živobytí od mezinárodních organizací.
 Sedáme si do restaurace na břehu řeky Uny, okolo mladí lidé popíjejí svoje drinky.Udělám si pár snímků současného mládí a zavzpomínám na jejich vrstevníky před dvaceti sedmi lety, kteří se toho nedožili. Byli by stejní jako jejich vrstevníci  před 27 lety, kteří byli zpitomělí propagandou svých mocných , ješitných a uctívaných polobohů.?.Dvacetileté mládí s horkou krví je poddajné všude na světě, a pak,  toto je Balkán, a tyto osmnáctileté děti o holocaustu moc nevědí. Ale ejhle.Přichází obsluhující číšník a vyzývá mě, abych mu ukázal fotky,  ten pán vzadu si stěžoval, že jsem ho fotografoval.Nechci vyhrocovat situaci a ukazuji mu snímky-pán, svalovec s černými brýlemi a tetováním tam není. Místní mafie ? Možná.

Jedeme dál.Majestátní a klidná řeka  Pliva. Jsme přivítáni u starého Srba Milana a jeho ženy srdečně a upřímně domácí skvělou pálenkou, pevným stiskem ruky a poklepáním na rameno.Kraj dýchá mírem, lidé se zdraví "dobar dan", huňaté ovce se pasou na trávě zelené a svěží.V pravoslavném kostelíku nahoře na kopci je seznam asi dvaceti padlých Srbů.Pod ním 300 m je malá mešita s muslimskými hroby okolo.Muezín na magnetofonové pásce svolává k motlitbě.Nepřichází vůbec nikdo.Boseňští muslimové mají ke koránu vlažný vztah.

O dva dny později jsme podobně přivítáni v pěkném domě muslima Hadžiho s dokonalým a levným ubytováním.Nalije se obdobná pálenka-ramadán-neramadán, host se musí přvítat.Ptám se na válečné události."Oj byla to hrůza, je dobré že je to pryč", nechce vzpomínat.Loučíme se objetím.

Naše další  cesta vede kolem přírodně úžasných míst řeky Janj, vodních mlýnů, klidu, chaloupek jako z pohádky, volně pobíhajích psů, vodopádů a hukotu nespoutané vody.Srbský děda na lavečce se široce pokřižuje, když mu nabízím krabici sušenek. Penze 160 Eur za měsíc je  malinká. Člověku se nechce věřit, že I z podobných lidí , a to jak z  Srbů, Chorvatů i bosenských muslimů, mohli být v nedávné minulost takoví vrahové.

Podle mínění českého vyšetřovatele Vladimíra Dzura, se podobným způsobem jako Srbové, chovali v Bosně  i bosenští muslimové a  Chorvaté.Vše v poměru k počtu obyvatel.Proto zločinů Srbů bylo nejvíce.Je to Balkán.

Míjíme vypálené domy, kterých ale je už  málo, stopy po kulkách na domech, hřbitovy muslimské i  pravoslavné, ku podivu i hroby ruských dobrovolníků, kteří pomáhali Srbům. Hroby asi 150 muslimů zavražděných Srby, jejich těla byla hozena do jámy a polita kyselinou, jak říkají místní...na jednom hrobě čtu ...tatínkovi od dcer Jasminy a  Jasmínky, otec měl 23 let...

 
Pohled na Sarajevo  z výšky kopců.Sarajevo  se ježí bílými bodlinkami muslimských hrobů, a to jak válečných se jmény dvacetiletých mladíků, tak muslimů zemřelých přirozenou smrtí.Sarajevo, v historii těžce zkoušené město, na jehož půdě byl zabit arcivévoda Ferdinand s manželkou, od čehož se odrazila 1. světová válka, skončila láska"Romea Julie", jak se nazývají dva milenci,  Srb Božko Brkič a muslimka Admira Ismičová, oba zastřeleni 19.5. 1993 na jednom ze sarajevských mostů.Dodnes se neví kdo byl vrahem, zda srbský voják , či člen muslimské jednotky....Budiž chvála Československu, které v roce 1992 přijalo 1700 bosenských muslimů, uprchlíků

.Ve výšce 1600 m procházíme opatrně hory okolo a přicházíme na místa ze kterých bylo srbskými děly odstřelováno toto město.Okolí měst Sarajeva i Mostaru je  dosud zaminováno, existují mapy minových polí,  je nutné chodit po vyšlapaných cestách
A závěr ? Chorvatská spisovatelka paní Drakulič, autorka tří knih o válce v Bosně, říká:"Okolnosti dělají z lidí vrahy. Nacionalismus, který hrál ve válce v Bosně obrovskou roli mezi zúčastněnými etniky, je jako vir.Může se kdykoliv probudit".