.Ano, je to hrůza let, rok 1973 a cesta mého kamaráda a moje do Mongolska.Tam jsme se sice díky sešňěrovaným komunistickým poměrům nedostali, ale ruská tajga taky stála za to.
A tak po několika týdnech v ruských lesích, jsme se před návratem do husákovského rovnání páteře, zastavili a museli zastavit, a to docela rádi, v Moskvě.Proti tajze měl moskevský park ve kterém jsme spali, půdu tvrdou jako mlat, o vůni borovic jsme si mohli nechat jenom zdát. V noci nás neuspával vonný dech tajgy, ráno nás nebudil lesní šramot a šelesty jejich obyvatel, ale chlapík, který kolem nás nabodával na hůlčičku s bodlem špačky cigaret, kousky papíru a bůhví co ještě.
Nu vot, je čas se zvednout, sníst kus chleba a zapít vodou z čutory a guljať po tom velkém městě. Později jsme přešli na chlebnyj kvas-něco jako pivo který se prodával myslím za rubal, ale rubal tehdy to bylo 10 našich korun, alespoň v turistickém kurzu.Ten kvas chlebnyj chutnal docela dobře, jak jsme brzy v tom moskevském vedru zjistili, a prodával se a čepoval z velkých kovových cisteren. Nu, co dělat... mauzoleum V.I Lenina nás nijak nenadchlo, fronta byla veliká, ale vstup byl zadarmo, tak proč tam nejít.Špalír vojáků, nesmělo se ani zašeptat, ani smrkat, nevím co by se stalo, kdyby někdo kýchl.
My byli tehdy mladí, tajgou docela obroušeni a špinaví, jak jinak, ale dychtiví poznat i kus života sovětského hlavního města.Před námi budova jako hrom- Lomonosova univerzita....tak vperjod, počemu net..Nechali jsme se vyvézt výtahem až nahoru, do x -tého poschodí a vpadli do prvních dveří. Postarší vědkyně, měla oči na vrch hlavy, když viděla dva vagabundy, kteří na ni ni začali cosi rusky žvatlat. Něco v tom smyslu, že chceme poznat Sovětský svaz a když jsou oni s vojáky u nás, můžeme my, a to prosím bez bajonetu, byť taktéž bez pozvání, udělat totéž.Vědkyně zrudla a začala křičet ..idite, idite.. zavolám policii.Tak jsme vypadli.Patrně Bůh vedl naše kroky sice cik-cak, škobrtajíce s bagančaty po moskevských ulicích, s ranci na zádech, ešusy nám klinkaly do zad, když tu, z jednoho sloupu na nás kouká Karel Gott...
Koncert tam a tam a zrovna dnes a zrovna dnes, když jsme tady i my, sakra krásné zakončení naší anabáze.
Lístky.Děvočka v pokladně však hlásí, vyprodáno, biletu net a net. Vyprodáno ? To nás pochopitelně nezastavilo."Nevíte kde Gott bydlí" ?- "Hotel Rossija", odvětí děvočka. Nu dobrá, tak hotel Rossija. Tehdy to byl největší hotel v Moskvě, myslím s pěti tisíci lůžky.Prošli jsme jako nůž máslem hlavním vchodem, bez ochranky, bez policie, nikdo se nás na nic nezeptal, nikdo po nás nic nechtěl.Děžurná z nás byla patrně tak vylekaná, že nám ukázala, kde Karel Gott bydlí. Dvanácté poschodí dveře číslo 868.Klepeme a máme pekelné štěstí-Mistr není ani na obědě, ani u milenky, ani milenka u něho, to by patrně neotevřel, ani necvičí...ale je dokonce ve svém pokoji, a ani není nijak zvlášť překvapený.Dva chlapi nevábně vypadající se mu opřeli o futra a pronesli přání.
Jeho slova si pamatuji dodnes. Řekl " víte , to není jako u nás, tady, když nejsou lístky, prostě nejsou lístky, "ale "-dodal ."Přijďte v sedm hodin", a uvedl místo koncertu s ulicí.V sedm hodin večer jsme tam přešlapovali v těch svých zablácených a zkrabacených bagančatech, která bojovala s tajgou v okolí Bajkalského jezera a ejhle..... Gott se skutečně objevil.Vzal nás sebou do šatny a u vchodu nás představil jako svoje hudebníky, nikdo z Rusů ani z ochranky se nedivil, že ti dva šupaci jsou hudebníci, nikdo nebyl překvapený, nikdo neceknul, nikdo nám nebral ruksak s ešusem na prohlídku, nikdo se neptal na co hrajeme, a kde máme svoje paličky na buben.. .Mistr řekl a hotovo, přes to nejede vlak.I vklouzli jsme do Gottovy šatny a byli přítomni tomu jak Mistr ladí hlas, jak ho šminkují, aby vypadal ještě lépe než vypadal.
Až bylo došminkováno Gott jenom řekl :" doktore ty pány zaveďte do druhé řady"a doktor nás uvedl do druhé řady, zcela nabitého sálu. My dva chlapi z pralesa jsme byli posazeni mezi krásné slovanské a navoněné moskvanky..... A Karel Gott ? Mohu vám říci, že aplaus měl veliký, převeliký....
...
