Sedím u kávy s bývalým kolegou z gymnázia Danielem-říkali jsme mu Dan. Dan byl výborný student, po maturitě šel na lékařskou fakultu a v roce 1969 práskl do koní a s několika lety lékařské praxe u nás, se objevil v Americe.
"Povídej mi o sobě, o Americe, co jsi dělal, o radostech, zklamáních, byla nějaká"... ptám se a koukám na toho starého kluka.
"Ale to víš , že jo" mručí Dan, "to víš že jo", pokračuje a muchlá se v kafe." Tady jsem začínal s chirurgií, tam jsem chtěl pokračovat, podařilo se to po nostrifikaci diplomu, pouštěli mě k tomu a koukali mi na ruce, profesora jsem měl za zády, byl jsem pochopitelně nervozní, ale chápal jsem je...život ať je jakýkoliv je něco výjimečného a v chirurgii zmýlená platí, zatraceně platí...Byl jsem dost dobrý, ale ne výborný, a když mě před dvaceti pěti lety zemřela dcera Marianne na rakovinu prsu, byl jsem nešťastný a zoufalý tou lidskou a lékařskou nemohoucností, nedostatečností. Praštil jsem s chirurgií, myšlení na zloducha rakoviny mě neustále pronásledovalo, nesoustředil jsem se, myslel na její záludnosti, absolutně nekontrolované chování.
Nespal jsem, v noci jsem otevřenýma očima koukal do stropu a plakal a vyčítal si, že jsem Marianne nedokázal pomoci. Ráno se mi skalpel chvěl v rukou. Šel jsem od toho-musel jsem jít od toho. Pustil jsem se do studia léčiv, snažil jsem se pochopit jednání tohoto živého organismu, pochopit jeho možné další cesty.
Vymetal jsem výzkumáky, četl a četl věci o nádorové biologii a medicíně-strašná cesta-, jenom za rok je o rakovině napsáno sto tisíc článků. Hodiny jsem čuměl do mikroskopu, začal jsem se věnovat mamografickému skreeningu, genetice nádorů, úloze buněčného cyklu v normálních a rakovinných buňkách, abych se utvrdil, že chirurgie je pořád nejdůležitější v léčení rakoviny, ale..... že stále prohráváme i přes radioterapii, prevenci, genetiku, i chirurgii. Každý druhý Američan- muž dostane ve svém životě rakovinu, každá třetí žena! Narůstal ve mně pesimismus.
Představ si denně se setkávat s nemocnými s touto strašnou a neuchopitelnou nemocí, kde několik generací lékařů, chemiků, biologů se snaží vymýšlet nové a zvítězit nad smrtí. Daří se někdy více, někdy málo, někdy vůbec. Zklamání. Jak se podívat těm postiženým lidem do očí, jak říci matce, že její dítě....atd."
Dan měl oči v šálku nedopité kávy.
A pokračoval. " Představ si hledání skutečně jehel v kupě sena, člověk má 21000 genů, mimo to má lidský genom i 20 000 pseudogenů- lidský genom má 3 miliardy párů bází, všecko to složeno ze základních prvků života uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku, fosforu pospojovaných mezi sebou, tvořících složitější sloučeniny a to je vlastně základ našich bílkovin. Báze- thyamin-adenin -cytosin -uracil. Všechno jde-buňky se rodí a umírají a rodí se nové, dokonalá souhra buněk věky získaná, věky prověřovaná, denně se obměňuje až 30 miliard buněk....
A pak najednou prásk. Mohou být napadeny virovou infekcí, pochopitelně nejenom viry, roli hraje genetika, vnější prostředí, přirozená i získaná imunita, buňky se brání, pokud není imunita těla dokonalá, podléhají, jsou ničeny , nedokážeme si představit tu kombinaci možností co se může stát. Je to neustálý boj mezi životem a koncem života, boj o přežití, mutace a zase mutace, boj o život od začátku lidstva.
Nekontrolované dělení těch podivných expanzivních rakovinných buněk, exponenciální množení, jejich schopnost se skrývat v napadeném organismu i při nejintenzivnější léčbě a napadnout vzdálený orgán. A to i po letech. Hrozný nepřítel
Daniel měl náhle zamlžené oči , snad si vzpomněl na svou Marianne.
"Jednou" pokračoval Daniel "mně v laboratoři navštívil můj známý -povoláním filozof a diplomat. "Povídej mi o té rakovině " řekl . "Zajímá mě co věda vymyslela."
"A já mluvil. Bylo to ve mně jel jsem jako kolovrátek, on poslouchal. A pak přišel ještě jednou a potom ještě několikrát. Nakonec mi řekl :
"Vy bojujete Dane s tou potvorou tak jak od pradávna bojují lidé mezi sebou. Chtějí území, chtějí vládnout- mužské, samčí ego, chce větší území větší prostor. Nedívají se na ztráty. Chceme to tedˇ a hned. Mám pocit Danieli, že podobný boj vede lidstvo s rakovinnými buňkami, byť samozřejmě , je to zatraceně jiná situace. Princip je myslím stejný. Buď vítězství nebo prohra.
Ale ....Danieli, možná je nutný kompromis. V politice i ve válce, když je nějaká strana "u konce s dechem" , je možná záchrana. Jednání. Diplomacie .Dáme vám něco co chcete, vy ale musíte odejít z našeho území atd. Nebo také vám dáme kus toho našeho území, ...a třeba si pak potřeseme rukou.
Co kdybyste Dane,..... co kdybyste, nabídli podobný smír s podobnou diplomacií těm darebákům neporazitelným rakovinným buňkám ? A řekli jim . Pochopitelně medicinálně- vy když zvítězíte-bude vás to stát hodně sil a hodně vašich buněk-kamarádů přijde o život .Ale pak -vy zvítězíte a zároveň prohrajete. Zemře ten jedinec, nad kterým jste sice zvítězili ale s jeho smrtí je to i vaše smrt. Pokud se domluvíme, tím že vám dáme určité území, tedy kus lidského těla a budeme vás třeba zásobovat živinami na vaše množení, ale pozor......omezeně, vy bude žít dál tak dlouho pokud bude žít ten napadený jedinec. Není to pro vás vlastně výhra" ?
"Víš kamaráde , to mě vrtá neustále hlavou ", řekl mi Dan a dopil studenou kávu.
