Sedím v ordinaci doktora M, mého kolegy z gymnasia, letitého a váženého to pána, který zachraňoval ve svém životě stovky krav a telátek, koňů a hříbátek, prasat a selátek, psů a často i někdy nepředvídatelných rabijáckých kocourů,
protože zákonem doktorů lidských i zvířecích, je pomoci v utrpení a zachovat život.
V ordinaci veterináře bývá nejvíce psů, protože jsou lidmi milováni, hýčkáni a v době jejich nemoci se mnohdy třepe lidská dušička i cynika a tvrďase.
Někteří psi vlítnou do ordinace jako tajfun, čichají sem a tam, cloumají vodítkem, jsou plni života, a to nejčastěji v případě, že jdou na povinné očkování, to je jenom malé píchnutí, nic je nebolí a.... pokud jsou mladí. Starší, či letitý jde váhavě, ten, který byl u veterinárního mága po několikáté couvá a kroutí se, bojí se, nechce se mu do rukou člověka v bílém, a nebo je deprimován a sužován psí nemocí tak, že je lhostejný ke všemu.
Tady ten, který přišel, když s doktorem vykládáme, se chová docela nenuceně. Zato majitelka je nervosní a pán v šortkách co přiklusal s ní, zachmuřený.
Ale začíná to z jiného konce.
"Pane doktore nemohu s ním dál, ohrožuje mi děti, skáče na dveře....nejde to s ním. Utraťte ho". Bác. Tohle nemá rád žádný doktor.
Doktorovi ztvrdnou rysy. "Kolik je mu let"? ptá se
"Deset".
"Nevypadá zle" mručí si doktor pro sebe. Otázky stíhají otázky, odpovědi jsou váhavé, žena má slzy v očích.
"Počkejte prosím venku "hukne doktor," psa mi nechte tady"..
"Hergot" říká "tohle nedělám, pes je zdravý. Dal jsem jim nějaké rady jak s ním zacházet, že by útočil na děti, nevěřím".
Vstane a začne žhavit telefony-útulky pro psy, kamarádi kteří by mohli pomoci, sedláci, kteří by si psa mohli vzít, kterým on pomohl s neduhy jejich zvířat a někdy i s neduhy jejich, lidskými, od kterých vzal jenom pár drobných, nebo vůbec nic. Dívám se na psa, zdá se mi, že je neklidný-no jistě -paní pryč, a tady divné pachy to není vůně lesa, zvěře a volnosti..
.V očích psa je otázka.
"Proč jsem tady pane, proč je moje paní najednou pryč" ?
Nervozita houstne a pes to cítí. Pes neumí lhát, protože neumí mluvit jako člověk-to řekl před lety švédský lékař Dr. Axel Munthe, milovník psů, lékař lidských duší i těl....
Cítí ten pes, že se hraje o jeho život ?
Pes se najednou nějak schoulil do sebe. Zvedá hlavu a očima jako by říkal.
"Pane dej mi život. bude to ještě rok, možná dva, možná tři, ale přijde to samo...Dej mi ještě šanci pane".
Doktor otevírá dveře a volá paní do ordinace. A mluví a přesvědčuje, důvody padají jako kameny. Mluví o lidskosti o citu, o svědomí, radí. Žena tiše pláče.
Podařilo se, všichni odcházejí. Společně. A možná, možná,... že se ve psí duši ozve.
"Děkuji ti pane".
