A přišel den blbec.Den, kdy se smůla lepí na paty, pravda, nejenom vnějšími okolnostmi, ale také vlastní chabou mozkovou činností....
Ráno... vře voda na kafe, či na mátový čaj, krájí se chléb a ukrajuje máslo....a ejhle-první mráček v probouzejícím se dni.Protějšek loupne modrým očkem na máslo, modrým očkem na nůž, nevrlým modrým okem na mne.A ozve se z hubinky."
To nemůžeš krájet to máslo tím nožem kolmo, a ne vodorovně "
"Co"?
"Podívej jak to máslo vypadá, je celý krabatý". Čumím na hrbaté máslo.
"No a "?
"No a , no a.“...modré oko je pohoršeno.Obloha se kaboní, vzájemná nálada začíná doutnat.Koutky jsou svěšeny na jedné i druhé straně.No nic, dojídáme, talíře s nožem mrskne modré oko do dřezu.
"Je nejvhodnější čas zmizet", motá se mi v hlavě, zaplavat si, oddat se bohulibým vlnkám, myslet na rozkoše života, jsou li pro mne ještě vůbec jaké, a pak zajít k osobnímu felčarovi a nechat si za 1000 kč. dát injekci proti klíšťové encefalomalacii od jeho protivné sestry, a pak zajít za kamarádem, který je doma otřesený a roztřesený ze špitálu.Ručník-taška. Všude přítomné modré oko, mně sleduje jako zmije žábu.
"Vezmi si sáček na ručník, říkám ti to už po páté, mrskneš ho vždycky do tašky a máš ho zaprasený, protože máš špinavou tašku, prát to nebudu" říká hubinka, modré oko výhružně zamrká."
Prásknu dveřmi za domovem a nálada zase stoupá. Cesta k felčarovi není jednotvárná.Tam zatáčka, onde přestup, tam zajížďka, čumím nad novotami.Cesta je zhola zbytečná, den blbec vystrkuje rohy.Natrefil jsem na jediný den v týdnu, kdy felčar pro nebohé, umírající a simulanty funguje odpoledne.Překousnu to docela lehce....díky za každé dobré ráno.Další půlhodinka trmácení a přestupů, kročejí a brněnských zákrutů....před vraty bazénu se mě do hlavy zabodne klínec pochyb...plavky!" Sakra, mám plavky" ? Taška letí na zem, pitomý ručník hrabu z pitomého vnuceného sáčku, tašku otáčím naruby. Jednou, dvakrát.Nic.
Den blbec, já blbec.V exscitaci mozkových neuronů a vzteklých synapsí, překrvenosti malého mozku a corpus callosum, pod jedovatým okem mé ženy jsem vzal ručník i sáček na něj, i tašku, ale ne plavky.Čelem vzad a domů. Lapnu plavky, jedovaté modré oko a jedovatá hubinka nejsou přítomny.V tom mám štěstí.Ženě bych udělal přímo nádherný den.Čelem vzad.Tramvaj, trolejbus, tramvaj. Plavání je vláčné, vlahé, uklidňující, mozek je ošálen pohodou okamžiku. Pohoda i nepohoda jednou skončí.Mrsk s plavkami do tašky, mrsk s mokrým ručníkem do tašky, sáček úhledně smotám a položím vedle.To bude údiv modrooké hubinky.Čas mě tlačí, felčar jistě vyvařuje jehlu, protivná sestřice se chystá, kamarád kterému je hůř po operaci než před ní, mě čeká, abych mu dal poslední pomazání.Ale je tady Kaufland a já s vidinou zelňačky a maďarské klobásy, tahám 26 kč, kupuji klobásu a strkám ji nábožně k mokrým plavkám, čistému sáčku a zvalchovanému ručnku a spěchám cik cak na autobus.
“Revize jízdenek „ zamrčí jakýsi chlap... den blbec narůstá do obludných rozměrů. Tentokrát ale den blbec ukázal příjemnou tvář.V busu se motám mezi partou gestikulujících hluchoněmých a revizor nás taktně obchází....tedy i mne.A je tady kraj domova a hlad a chuť na zelňačku s klobásou a teď a hned, ohřívá se zelňačka a teď ještě ta božská, božská, maďarská klobáska, ale v tom vchází do dveří moje hubinka, mrkna modráskem tam a onde, ve mně se zastaví dech a tep, a vymaže se mysl, já hledám klobásu, obracím aktovku, a vyhazuju ručník a klobása nikde, skutečně nikde.
Nadávám si do imbecilů, že jsem ji jistotně nechal na pultě v Kauflandu, protože jsem byl myšlenkama furt jinde, furt vpředu, co mám udělat a tak.Hlad mě svírá žaludek, vlítnu do spíže a už sypu rýži do kastrolu, sakra aspoň tu rýži, a pár koleček přestárlého salámu, nemám čas, felčar, kamarád mezi životem a smrtí a tak...Hubinka chodí mezi mou, rýží a lednicí , a když si chci v mezidobí než se uvaří rýže s kolečky přestárlého salámu namazat chleba se sádlem s husími játry, ucekne a hodí jedovatým modrým okem...
“To jsi otec, když to nenecháš své dceři“??
Bouchnou ve mně saze.Sádlo s játry letí na zem, hulákám a roztřesenou rukou chmatám ve spíži po lahvi s olejem, leju do rýže, a leju a kleju a nadávám ......hubinka jenom sykne „chm“, hodí zadkem a jde si vzít Lexaurin. Místo oleje, v enormním rozrušení mozkových buněk, které se tlačily a řvaly jedna přes druhou ve stadiu pomatenosti jsem tam vylil půl láhve octa.... Prásknu dveřmi, u felčara protivná sestra chtivě hrábne po tisícikoruně a vbodne jed do ramene.Ke kamarádovi přijíždím s hodinovou sekerou, přestupy tam a onde, pro mne neznámá místa spojení, objížďky, zajížďky, projížďky a bloudění.Lékaři zcela zdecimovaný kamarád mě mezi dveřmi hlásí....“Čaj Jsem vypil, chleba se sádlem a škvarkami sežral, nic nemám „.
Debata není téměř žádná.Kamarád něco drmolí, nadává na svět, tře si místo, kde kdysi u něho býval čtyřhlavý sval stehenní...Doma mě vítá dcera.
„Ta klobása v koupelně je asi tvoje, říkala máti“....
ě
