Agadir..

No tak tedy Maroko.Tentokrát zcela netradičně s ženou Helenou, .ale jo, všecko je dobrý jak říká jeden můj přítel Boston nebo Boskovice.A je to Agadir.Tak tedy "go on!"

 A je to Afrika a obávaní muslimové, tady u nás ve střední Evropě je z nich strach, vraždí, dělají ženám obřízky, mají podivné náboženství a nosí šátky a galabije a chlapi  prý nemohou vidět obnažený ženský kotník, protože korán to nedovoluje ba přímo zakazuje a tak dále a tak dále.Ale... nikdo nás nepodřízl,  to byla patrně náhoda, naopak ti fajn chlapi byli úsměv od ucha k uchu, ale obchodníci náramní, když člověk vlezl do jejich súku, tak žena Helena koupila v nějakém kšeftě,  3 x předraženou voňavku z arganového oleje, který se rodí v bobulích stromů a prý je to vůně náramná, patrně je  to taky dobré , chutná to kozám, které za bobulemi lezou  až do korun těch stromů, těch bobulí je spousta na zemi, sbírají se a dávají práci tichým a pracovitým ženám, které z toho na jakémsi velkém kafemlejnku lisují ten drahocený, vzácný, vonný a drahý olej. A tak tedy ta moje žena Helena zcela obluzena  marockým elegánem, který nás vmanévroval tam kam chtěl, si myslela jak dobře a levně to nakoupila a chlapi  ji ještě samozřejmě povzbuzovali, byli milí, no bodejť by ne, když zase dostali nějakého evropského hlupáka. V  súku byly hory ovoce,  hory barevných kuželů jakýchsi místních drog, hory kožených bot..

“vydrží vám celý život pane, podívejte a zkuste si, omakejte to, obujte si je, jaká je to skvělá a skvostná kůže, a je to jenom na vaši krásnou nožku paní, že jo , co říkáš Achmede“.A Achmed samozřejmě „jo to je ohromný jak vám to sedí „a chytá botu a chytá nožku, „jen se projděte paní“a paní a dívky jsou unešeny, mají otazníky v očích a tak dále a tak dále....

.a hory ovoce a melounů a čajů a bůhví čeho ještě.A pak cesta taxíkem s takovým milým starším chlapem do hor Paradise, ráje, kde je řeka a krajina vypadá biblicky , jen čekat, kdy se objeví Ježíš.Na kamenech kluzkých jako potřených mýdlem se převlékají kluci a holky a pak taky dospělácí a pak tak přestárlí jako my , pochopitelně šatny žádné, tak jenom skrýt jakž takž, to co má být skryto a ejhle , nikomu nic nevadí, muslimům je jedno, když vidí bělošku v plavkách, nemluvě o odhaleném kotníku, všecko se to koupe a cachtá v té zelenkavé vodě a řve smíchem, když někdo sjede po těch kluzkých mýdlových kamenech do vody.A potom návrat k taxi a mezitím nějaký žvanec v Paradis stánku, kuskus s čímsi, do všeho nám způsobně kouká osel a pak cesta přes potůček,  ty kameny jsou zatraceně zrádné, že moje žena Helena nesouc kabelku a dávajíc prý  pozor kam šlape, najednou buchla do té voděnky na kámen, který neuhnul, potopila mobil kouzlo civilizace, rozbila brýle a natřískala si tu svoji hubinku, a  ta její slovansky hebká  lícní kost dostala strašlivou ránu, tak strašlivou, že místní muslimové se na ni s účastí ba lítostí dívali po celou dobu našeho pobytu a mně stíhali s nenávistnými pohledy, muslimky ji s pláčem objímaly, byl jsem vyvrhel a zabiják.Hubinka mé ženy natekla a zmodrala a pak zfialověla, takže jsme vypadali jako dokonalý manželský pár.

Na konci dlouhatánské pláže s mělkým a vlídným mořem je přístav jachet, lodí a lodiček marockých rybářů a zámořských kolosů rezavých , svařovaných a natíraných rukama  fachmanů bušících do železa, ale žádné pokuřování, kecání s kolegou, práce a práce.A ještě dál je pak kopec, nahoru dobrou silnící,usmlouvat nižší cenu taxi je povinností, a tam nahoře, kde je výhled na kus tě boží země , na záliv, na přístav  a na moře až k horizontu je portugalská pevnost, postavená před pár set lety, či vlastně její mohutné zbytky, které z ní zústaly po strašlivím zemětřesení v roce 1960:Ty hradby s tlouštkou zdí několik metrů zústaly jediné co zbylo po starém dřevěném Agadiru.Teď kolem ní líně přežvykují velbloudi a maročtí majitelé čekají až si nějaká běloška vykasá svoje sukně a ukáže jim svoje hebká stehna, velbloud se postaví, hodí paní dopředu a pak dozadu, paní hekne, chlapík vezme dromedára u huby, nebo přidrží paní za bílé lýtko a udělá kolečko kolem hradeb.Ten její mužský fotografuje jako blázen a paní má zážitek na celý život.

I já jsem fotografoval.Fotografoval jsem arabskou lásku a zalíbení dvou mladých arabských párů, které seděli na hradbě, dívali se na moře, drželi se za ruce-a chovali se způsobně, koukali na sebe  s tichým zalíbením..A ten náš hotel kde sídlila sebranka z poloviny světa a persnál byl marocký a úslužný a smějící se   svým přísným vedoucím černým jako saze a přísným jako protestnat John Knox, zdravili jsme se spolu každý den ráno u kafe, se  jednou večer dostal do nepříjemné slovní pře s jednou starou a nepříjemnou ruskou, protivnou jako Stalin  a Džeržinský dohhromady, když se zeptal zda-li má zaplacenou polopenzi, či jenom snídani, babice ho posílala  ke všem čertům, pochopitelně jak ji zobák narost, rusky se všemi měkkými a tvrdými znaky a co si to jako dovoluje, pochopitelně žádný certifikát neměla, o to víc se musela rozeřvat, aby to zakryla.Pan šéf byl slušný, ale ruská babice řvala na celou restauraci, že se bos povolil šlajfku a prchl.Chtěl jsem tomu všemu nějak napomoci svoji chabou ruštinou zkoumanou před padesáti lety, ale schytal jsem to od rozdováděné madam, že na mně černý bos mrkl abych to nechal.
No a pak jsou v Agadiru velké parky s krásně zelenou udržovanou travou a se stromy až do nebes, ovšem, ovšem všechno je to obehnáno plotem a střeženo srdnatými, ale přístupnými vojáčky, protože ouha ...je to private a patří to všechno rodině krále, osoby uctívané a jeho Výsosti královské rodině.Ale I tak je v Agadiru co k vidění a vypadá to všechno více než pěkně.Pro  potřebu hostů ze zámoří, kteří zrovna nevěří v Alláha je tu dokonce obchod, kde dostanete víno ze všech končin světa, tvrdý alkohol těch nejlepších značek, jestli to dostanou také ke koupi místní tak to teda nevím.A holky a děvčata a paní uvidíte v normálních sukních a s nezahalenou tváří a chodí dokonce také sami a to docela často holt už den korán není to co býval. A kolem poledne  a večer se jde do mešity, odevzdaT myšlenky Alláhovi atd. atd..A  nikdo nás na ulici nepřepadl, ani nehrozil kinžálem, jen nás občas obratně směřoval do kvelbu , kde se se prodával předražený argalový olej.
Ovšem, ovšem...když jsem jednou měl takový divný pocit, že není něco v pořádku s naší dcerkou v New Yorku, protože jsme se ji nemohli dlouhé hodiny dovolat, vyrazili jsme s mamuškou do přehřátých ulic Agadiru, abychom využili Skype. A nějak nic neklapalo, nic nešlo, vše zavřeno...až v jakési správkárně na pneumatiky se dva hoši nabídli, že u nich by to jako šlo. I zasedli jsme s ženou ke starodávnému laptopu v pořadí Arab, žena, já..a Arab se jal hledat signál .Inu nešlo to a pak zas jo a  pak zas ne, já jsem začal bušit do laptopu a Arab měl volné ruce.I tu  najednou se moje žena začala nějak vrtět a být nervozní, Arab měl vlhké očí, žena náhle vstala a špitla , že Arab po ní šahá, tedy, ře se nechová jako gentleman...”tak si přesedni”, řekl jsem jí, zabrán do spojení, kde už už  jsem měl holku v N.Y  skoro na drátě.Zasedl jsem vedle Araba, moje žena po mé pravici.Nepomohlo to.Arab lákán vidinou Evropanky, I když , tedy už v letech, patrně pokračoval ve škádlení I přes má široká záda. Mamuška se náhle vztekle vztyčila, drapla mně za ruku a táhla pryč..”počkej ještě k sakru”hučel jsem , “už ji máme na skajpu” .Žena práskla dveřmi, co jsem měl dělat, já také.
Večer nám volala vyděšená dcera, že se jí na obrazovce objevil smějící se Ahmed a ona myslela, že bude muset prodat barák, aby  měla meloun na výkupné....
Ale...já mám od té doby vtíravý pocit, že moje žena pokud si připomene  Agadir, tak si s povzdechem vzpomene jenom na snědého junáka Ahmeda a v oku zamáčkne slzu...