A tak tedy Litva...

Odpoledne jako každé jiné a horká krev cestování držené na uzdě komunismem, socialismem a já nevím čím ještě a knihovna a vztek proč nemohu jet kam si zamanu, Jo je to 30 let tomu nazad, to jsem byl ještě Jura...

.A tak listuju v jakémsi časopise o známkách , tedy aspoň ty známky,  aspoň ty mě zavedou na kraj zeměkoule..Jo, a  obracím listy a adresy filatelistů a je tam jedna z Litvy s telefonem.Dobrá. Tak Litva...zkusíme to ..a volám na to číslo a konec konců nebudu to zdržovat, dostanu pozvání s fůrou štemplů od chlapíka kterého neznám a on nezná mne, no samozřejmě, že to trvá pár měsíců a pak tedy autobus do Varšavy a vlakem do Kaunasu a ty sovětské hrátky na hranicích polsko-ruských, Litva byla zašščiščana Sověty..

No samozřejmě celní kontrola  ... a kam a proč a co vezete, všecko musíte napsat, zlato co vezete, vy jste nenapsal zolotoe kolco /prstýnek/, a co radiopriomnik, vždyť to je jasné ne  ?! Livrejovaný důstojný ouřada vrtí hlavou a dívá se přísně na starší manželský pár. Pán a paní se ztrácejí v kupé jsou maličcí a ještě menší, skoro nejsou vidět...Ale nakonec to projde a pán láskyplně pouští radio, které koupil v Polsku.A pak je tady Kaunas a já jdu na udanou adresu, motám se v tom městě jako moucha v pivu, a potom konečně, konečně zazvoním u takového baráčku. Vyleze ospalý chlapík a  na mne "što chočete?" Brblám rusky, ptám se jestli tady bydlí ten a ten..."Jo vy jste " mručí chlapík, "tady máte klíče máte domluveno spaní ve Vilniusu  adresa Antanas Galvatas, ulica Lenina nomer..jdu spát mám po noční , dosvidanja "

Tak tedy jo, tak tedy VILNIUS a vlak a pár žebráků kolem.Ve Vilniusu nenechávám nic náhodě., beru taxi, je to bytovka taková jak se stavěli u nás, panelák jako když vyšije.Zvoním nic, tak tedy klíče a vstupuju do bytu člověka, kterého jsem v životě neviděl a on neviděl mne a nechal klíče u kamaráda, aby si ten neznámý člověk mohl klidně zajít k němu domů, lehnout si na divan, nebo na zem, nebo dát nohy na stůl, či z okna, uklohnit si topinku, nebo nějaké  jedlé jídlo, nebo ho taky vykrást.Krásný.

A pan Antanas a a paní Antanasová a žabec od Antanasů  a babička Antanasová přijeli za týden, i podali jsme si ruce jako bychom se znali roky a věky,  Antanas řekl „tak kak bylo „ já řekl „ chorošo“ a paní Antanasová , ted y Nijola, šla vařit večeři, žabec jménem Neringa se ponořil do domácích úloh, Antanas si pustil radio a gramafon a babička Antanasová si se mnou jala povídat.

Venku se setmělo  a Vilnius ještě zkrásněl, už tak byl spořádaný a čistý, věc nevídaná v tehdejším sovětském bloku.A rozžal se kostel a světla kolem něho, já už  nevím jestli to byl kostel svatého Pavla, či Petra, či svaté Kateřiny a jistě taky světla kolem jejich univerzity....a všecko to svítilo na město, které povstalo z historie času,utvářelo se v chumlu cizích zájmů, Poláků, Rusů, pak zas Poláků a pak Němců, bylo poničeno Napoleonem a zase vstalo z mrtvých.No a přišel rok1991 a Rusům se zase zachtělo té maličké země na severu, co je jednoduššího než tam poslat vojáky.Ale maliččcí Litevci šli do toho vlastními těly postavili se proti ruským tankům a 14 těch odvážlivců a vlastenců zahynulo, bylo zabito, bylo přejeto ruskými tanky, padly i ženy.

V roce 1993,nebo 94, nebo 95...nebo, kdo si má ta plynoucí leta pamatovat, kdy jsem Litvu navštívil podruhé, jsem složil hlavu u Romase v městě Panavežys, kamaráda mých litevských kamarádů a jejich kamarádů a ten mi to ukázal na filmu.Byla tam mrtvá mladá žena snad dvacetiletá, která  ležela s vyhrnutými sukněmi a já nevím proč jsem si tehdy vzpomněl na stejně mladou Danuši Muzikářovou, kterou na demonstraci v Brně v roce 1969, zabil výstřelem nějaký  nemyslící pacholek poplatný komunistickému režimu.

Romas seděl s litevskou vlajkou v klíně a třásl se mu hlas, snad také proto, že se mu před několika měsíci na pařížské dálníci zabila stejně stará dcera se svým přítelem a on se dozvěděl, že to možná byla připravená vražda nějakého gangu, protože její přítel obchodoval s diamanty.A pak ještě v ten den, kdy jsem přijel měl pohřeb jeho bratr.Podivné jsou cesty Páně.
 Já, protože jsem se cítil  trapně a těžce tím hořem okolo, jsem brzy sbalil svůj pingl, svůj raneček, kde byl jenom kartáček na zuby, mýdlo, ručník a nějaká rezervní košile, trenky a fusekle a pak vůbec to nejdůležitější ,  předválečná německá busola po mém strýci, samozřejmě, abych se v téch  širých postovětských zemích úplně neztratil a věděl alespoň , kde je sever.

Městem Panavežys rázoval jednou za týden mezinárodní autobus do Lotyšskya , Estonska a pak dál do Petrohradu. Go on! Proč ne.Tak zdar Romas, a přijeď ! Jeho pes rotwailer Lokis mě vyprovodil  zlým pohledem.