Hoštice, ale… my jsme se tu zastavili :-)

Vloni na začátku prosince jsme s přítelem strávili krásný prodloužený víkend od pátku do neděle v zámku Hrádek u Sušice. Bylo tam moc krásně, zajeli jsme si v sobotu na výlet do Kašperských hor, projeli si okolí kolem Sušice, a moc se nám tam bílilo. A když jsme dopoledne v sobotu seděli na recepci a čekali jsme na průvodkyni, až nás provede zámkem, neušlo nám, tedy hlavně mě, jak se na recepci jeden pár ptal, kam by jim doporučili zajet si na výlet do okolí, a slečna nebo paní to byla, se přímo zajímala, jak daleko je to z Hrádku do Hoštic.

Na návsi v Hošticích, vzpomínáte, jak ve třetím dílu malovali toho jelena? Foto: Michaela Navrátilová

„Myslíte těch Troškových?“ zeptala se milá slečna na recepci a usmála se, protože mladý pár hned přitakal. „No to je odsud asi 50 km,“ odpověděla jim recepční a já jsem hned zbystřila. Hoštice u Volyně, to je taková moje srdeční záležitost, protože doslova miluju Troškovu trilogii Slunce, seno… Jasně, nějaký intelektuál řekne, vždyť je to taková stupidní filmová blbost, ale pro mě je to báječný odpočinkový český film odehrávající se ve správné vesnici, jsou tam lidi, které můžete napasovat na lidi kolem sebe, a je to prostě skvělá česká komedie, u které nemusíte přemýšlet, zasmějete se a já tento film miluju už od dětství, přirostl mi k srdci, a kdykoliv běží v televizi, tak si jej nenechám ujít. A když jsem nemocná, ležím v posteli a mám chuť si něco pustit na DVD, tak Troškova trilogii bývá velmi často první po ruce. Nehledě na to, že hlášky z tohoto filmu umíme v práci parádně zapojit do běžného rozhovoru mezi kolegyněmi, které tento film mají také rády, i s kamarádkami umíme velmi často zaplést do řeči nějakou tu známou hlášku a vždycky se tomu smějeme. Jak já říkám, Troškova trilogie je moje srdeční záležitost. A od chvíle, kdy se o Hošticích zmínil ten mladý pár v recepci, sondovala jsem u přítele, jestli bychom se tam cestou domů k nám na Jižní Moravu mohli potom také stavit. No moc nadšený zprvu nebyl, ale když jsme v neděli jeli z Hrádku domů, zastavil se Strakonicích, nažhavil navigaci a pak mi povídá: „Tak teda zajedeme do těch tvých Hoštic.“ A já měla radost jako malé dítě, protože mi právě splnil můj životní sen.

Cesta do Hoštic vede krásnou krajinou, napadlo mě, jak hezké to tady musí být v létě, když se všechno zazelená, Jižní Čechy jsou moc krásné. Jeli jsme kolem železnice a při pohledu na ceduli ukazující směr na Bavorov jsem hned v autě vyhrkla známou hlášku z druhého dílu Troškovy trilogie: „Bavorov s malým b, blbe jdi vod toho,“ a musela jsem se smát, zatímco přítel mi řekl, že jen čekal, kdy ze mě tahle hláška vypadne. No jo no, má mě občas přečtenou.

Když jsme projeli kolem vlakové zastávky, kde starej Zvoníček předváděl panu inženýrovi, jak se správně vyskakuje z vlaku, musela jsem se smát, a pak už jsme za chvíli minuli ceduli Hoštice, a já byla ve svém živlu, připadala jsem si jako malá holka, kterou vzali na vytoužený výlet.

Hoštice jsou malá dědinka, a když jsme zaparkovali na návsi nedaleko zámečku, kde v trilogii sídlí kancelář JDZ Hoštice, připadalo mi to neuvěřitelně malinké. Náves ve filmu působí větším dojmem, ale bylo to super tam být, stát na návsi a prohlížet si ty domky, které se podle mě od filmování vůbec nezměnily. Poznali jsme dům Škopkových i Konopníkových, nahlídli jsme přes bránu na hřbitov, ten vypadá jako ve filmu, i s kostelem. Zajeli jsme si k JZD, které je hned za vsí, a kde je dnes Ranč Šimona Pláničky a na budově JZD visí transparent s hlásající: “JZD Hoštice, nejlepší družstvo v kraji.“

Vesnice hodně nebo spíše především žije z této filmové trilogie, to šlo vidět na každém kroku, už při příjezdu do Hoštic nás vítala cedule lákající na areál JZD za vsí. No v sezoně tady musí být mraky turistů, ale my jsme si to užili i v zimě, v klidu jsme si prohlídli ves, hlavně já jsem ze sebe chrlila jednu filmovou hlášku za druhou a byla jsem nadšená a vděčná příteli, že mě sem vzal.

Tenhle výlet udělal za naším prodlouženým víkendem krásnou tečku, počasí nám vyšlo na začátek prosince perfektní, a já mám zase na co vzpomínat. A při zpáteční cestě z Hoštic jsme se ještě zastavili u vlakové zastávky Hoštice u Volyně pro fotku na památku.