Budiž nám odpuštěno

Všimli jste si někdy toho, jaké je ticho, když padá sníh? Takové zvláštní, skoro nadpozemské, jakoby všechno utichlo, všechny zvuky přírody, lidské hlasy, je slyšet jen to němé ticho a k zemi přitom padají sněhové vločky. Sníh padal i té mrazivé prosincové noci, kdy na Štědrý den, hodinu před půlnocí, přišla na svět Anna Marie. Psal se tenkrát rok 1904, a od té noci se začíná psát tento příběh…

Část první

1904 - 1922

Země zemi

Kapitola I.

Anna Marie

Té noci bylo mimořádně chladno, za okny loveckého zámečku skučel vítr a padal sníh, jenž v nafoukaných závějích dosahoval výšky téměř půl metru. Byla to zvláštní noc, jinak temná než kterákoliv jiná, přestože napadený sníh vše čarovně osvětloval. A to ticho, i les jakoby ztichnul a sněhové vločky mohlo být téměř slyšet dopadat k zemi…

A uvnitř loveckého zámečku se měl narodit nový život…

Marie byla zdravá a silná žena, přesto však na dítě čekala dlouhá léta, s Matyášem, svým mužem, už téměř ani nedoufali, že jim Bůh dopřeje tu radost obejmout vlastní dítě, ale přeci jen se Bůh smiloval a Marie s Matyášem se těšili na narození dítěte.

Tolik si toho plánovali, měl to být pro ně takový malý zrak, o to však větší, že se jim dítě mělo narodit právě na Štědrý večer. Těšili se a budoucnost měla rázem krásnější smysl, a přestože Marii téměř dvacetihodinový porod připravil o bezmála veškeré síly, přivedla na svět krásnou dcerku. Sotva ji ale stačila obejmout a vtisknout dítěti polibek na pláčem zkropené tvářičky, upadla do bezvědomí a horeček.

Ač se Hana, nejvyhledávanější porodní bába a kořenářka v kraji, snažila sebevíc, Marie zemřela 26. prosince, dva dny po narození dcerky, kterou po manželčině smrti pojmenoval Matyáš po dvou ženách, které kdy v životě celým svým srdcem tolik miloval; po své matce, a po Marii, a tak dívenka dostala jméno Anna Marie.

Na výchovu dcery zůstal sám, ale to Matyášovi nevadilo, o to hrději se o Annu Marii staral. Se smrtí ženy se sice smiřoval dlouhá léta, ale vidět vyrůstat to báječné živé déčko v mladou dospívající dívku byla odměna největší. To, že by ji občas nejraději přetáhl koštětem, už byla věc druhá.

„Kolikrát jsem ti říkával, aby ses netoulala tak dlouho až do samé tmy, člověk aby z tebe strachy zešedivěl,“ káral Matyáš takřka dennodenně Annu Marii, protože od chvíle, kdy vyrostla z nejmenších dětských střevíčků, stávala se z ní svéhlavá tvrdohlavá palice, kterou, ač si to Matyáš přiznával jen velmi nerad, zdědila právě po něm. „Beztak jsi zase někde lítala s tím kovářovic klukem, co?“ hnal dceru do domu a vrčel jako starý pes, když se dívka smála a snažila se mu jedním dechem povyprávět své dnešní zážitky, a že jich bylo neslýchaně, ostatně jako každý jiný den.

„Ale táto, Frank na mě dává pozor, víš přece, že s ním se mi nemůže nic stát, je přeci o celý rok starší a rozumnější, a navíc, byli jsme s jeho strýcem na lovu a nesu ti zajíce…“

„Mazej se umýt a se zajícem na mě nechoď! Ještě jedenkrát přitáhneš domů až za tmy, a zlomím o tebe to koště v předsíni…“ hulákal po dceři, ale ta si z něj nic nedělala. Bože, proč mu to jen připomínalo jeho vlastní dětství, kdy matka s otcem po něm šli také vždycky tímto tónem, když se s kamarády ze vsi toulal po vrších a domů přišel s prodranými kalhotami a výmluv měl plné rukávy. A stejně tak jako Anna Marie, i on tenkrát věděl, že všechno to lamentování a výhružky nemysleli rodiče nikterak vážně. Jen byli rádi, že se vrátil v pořádku domů, stejně jako byl rád on, že vidí Annu Marii živou a zdravou. Vždyť co by bez ní měl?

A tak rostla holka v dívku a čím dál víc se podobala své matce, až kolikrát Matyáše u srdce píchlo a v tu chvíli odcházel raději do vinného sklepa, zbudovanému pod loveckým zámečkem, kde celá léta žili, a který kdysi také sloužil jako panská myslivna, natáhl si do pohárku červeného vína a popíjel a vzpomínal s očima plnýma slz.

Anna se starala o domácnost od dětství, pomáhala Matyášovi ve vinohradu i ve sklepě a na poli, měli sice k ruce pár pomocníků, které Matyáš zaměstnával valnou část roku, ale značnou část práce zvládali sami. V kraji pod pálavskými vrchy byl život sice těžký, hlavně v časech, kdy Evropu zasáhla první světová válka, ale vesměs se jim tu žilo krásně. Hlavně zimy Anna Marie milovala. Když napadl první sníh, vydávala se na Pálavu, většinou i s Frankem, který byl jako její starší bratr. Ti dva chodívali spolu všude, jakoby je stmeloval jejich podobný osud, Anna neměla matku a Frank zase otce, proto měla Anna Marie tolik ráda Hanu, která ji přivedla na svět a byla u smrti její nebožky matky, a Frank měl rád Annina otce, který mu jakýmsi způsobem nahrazoval otce, jenž mu zemřel, když byl Frank ještě malý kluk.

„Počkej, Franku,“ Anna vyběhla ze dveří loveckého zámečku, byla to ta první zima po konci války v listopadu 1918, oblékala si kabát a běžela uježděným sněhem za vozem, který táhli dva hnědáci. Na voze seděl na sedátku patnáctiletý Frank a řídil povoz ven ze dvora zámečku, dovezl dřevo na zatopení a pomohl ho Matyášovi sklidit pod střechu staré kůlny, pospíchal, ještě musel jet do lesů, čekala ho tam další práce, a o rok mladší Anna Marie běžela za ním. „Svezu se kousek s tebou, chci zajít na hřbitov,“ volala a už mu podávala ruku, aby jí pomohl na sedátko k sobě.

Okamžitě spolu začali o čemsi živě brebentit a Matyáš stál u kůlny a sledoval ty dva, pořád ještě děti, jak se smějí a vyjíždějí spolu ven ze dvora. Venku poletoval sníh a za nimi zůstala ve sněhu dlouhá stopa směřující ven k lesu a jejich veselé hlasy zněly Matyášovi v hlavě jako ozvěna ještě dlouho poté, co už byli pryč.

Ti dva se měli rádi, Anna Marie a Frank, to věděl Matyáš odjakživa, ale kdy se to stane, že dětské přátelství přeroste jednoho dne v pouto silnější? A jak dlouho bude trvat, než si to ti dva uvědomí?

Přicházela zima za zimou, míjel rok za rokem; napadl sníh, roztál, začalo jaro, práce na vinicích a na poli, ovoce dozrávalo, přišly žně, sklizeň úrody ze zahrady, vinobraní, nastal podzim a čas poorat pole, a zase přišla zima, napadly závěje sněhu, sníh roztál a opět ten stejný koloběh. Jak léta plynula, Matyáš stárl a Anna dospívala. Už nebyla tak ztřeštěná a neběhávala s hlavou v oblacích přes les, nehrávala si s poupaty vlčího máku a nevyráběla z nich princezny v krásných bílých, červených nebo růžových šatech. Stávala se z ní mladá žena a Matyáš si čím dál více tykával se sklenkou vína. Stáří se bál, ale léta ho doháněla, stejně jako starosti o to, kdo se jednou postará o lovecký zámeček, ale především o jeho dceru.

   „Dlouho už tady nebudu, Anno,“ říkával Matyáš čím dál častěji, jenomže Anna Marie jeho řeči nebrala vážně, ačkoli se otec za poslední rok hodně změnil. Vypadal čím dál více unaven a také velmi zestárl, přesto strhaný výraz jeho obličeje přičítala spíše častějším návštěvám vinného sklepa a ubývajícímu vínu ve starém demižonu, zastrčenému ve tmavém výklenku, než namáhavé práci. Ale Matyáše začínalo strašit ještě něco jiného než stáří, byly to dluhy, do kterých se od konce války zaplétal a zaplétal stále víc a víc, až pomalu začínal ztrácet přehled komu a kolik vlastně dluží. Naštěstí Anna Marie o ničem neměla ani tušení. Prozatím. Ale i to se mělo brzy změnit.