Budiž nám odpuštěno - 8. kapitola

Po krátké pauze je tady již 8. kapitola románu Budiž nám odpuštěno. Čtěte, co bude dál s hlavními hrdiny...

Kapitola VIII.

Matyáš zuří a Anna se zlobí

Matyáš zuřil, až byl od vzteku ve tváři celý rudý. Chodil od okna k oknu, stál pod ochozem, který podpíral patro zámečku, pak zase pochodoval po kuchyni a nadával do ticha přerušovaného burácivými hromy. Venku to vypadalo, jakoby se všichni čerti ženili, a po Anně Marii nebylo ani vidu ani slechu.

Ale tohle si s ní vyřídím, toulat se bůhví kde za takového počasí! Copak se dočista zbláznila? Matyáš hartusil v duchu i nahlas a z rozčilení nechtěně převrhl džbánek na vodu, který nechala Anna toho odpoledne stát na jídelním stole.

„A ještě tohle!“ nadával plný vzteku a sehnul se, aby posbíral kousky keramiky, přičemž ho jeden ostrý střep pořezal mezi palcem a ukazovákem, takže Matyášův hněv vzrostl.

Neklidná byla i Hana, když z verandy sledovala plující černé mraky a to, jak oblohu křižovaly blesky, jí nahánělo strach. V horkých dlaních svírala stříbrný křížek a modlila se, aby se Frankovi ani Anně Marii nic nestalo.

„Čert vem to seno, jen ať jsou ti dva v pořádku,“ šeptala zoufale.

A v pořádku byli, přečkali bouřku v objetí pod přístřeškem, a když bouřka přešla, zapřáhl Frank koně, galantně pomohl Anně Marii na sedátko a vydali se spolu zpátky do města.

Hana je přivítala se slzami v očích. „Božínku, já jsem se o vás tak bála, když bouřka začala a vy jste se nevraceli. Ta bouřka byla děsivá, hotové boží dopuštění…“ Z očí jí tekly potoky slz, měla takovou radost, že oba vidí živé a zdravé, jen nad suchým senem se zarazila a Frank i s Annou se tomu zasmáli, a když pověděli Haně, samozřejmě s vynecháním určitých událostí a detailů, kde se ukryli, byla Hana na svého syna patřičně hrdá, že si dovedl tak dobře poradit.  

Ovšem Matyáš byl naprosto nepříčetný vzteky, když do dvora loveckého zámečku vjel vůz a na něm seděla Anna vedle Franka.

„Holka jedna bláznivá,“ hnal se Matyáš od zápraží a Anna Marie vystrašeně pohlédla z otce na Franka, „kde ses to toulala v takovém počasí!?“ K jeho děsivému vzezření už mu chyběla jen nějaká hůl, kterou by přetáhl svou dceru a pak nejspíš i Franka. Samozřejmě kámen ze srdce mu spadl obrovský, když ji viděl živou a zdravou, ale pak se přes to všechno převážil ohromný, dle Matyáše spravedlivý otcovský hněv, a uklidnit ho v tu chvíli nemohlo naprosto nic.

„Mazej domů,“ křičel na Annu Marii, které Frank ani nestačil pomoci seskočit ze sedátka na povoze, protože Matyáš ji popadl za paži a strhnul ji dolů, div že neupadla na zem.

Vytrhla se mu a mnula si paži v místě, kde se začervenal otisk otcovy ruky. To už se ale Frank zvedal a snažil se Matyáše nejprve uklidnit, ale Matyáš nechtěl nic slyšet. Napřaženou rukou ukázal směrem k domu a Anně přísně zopakoval, aby šla dovnitř, poté vrhl zuřivý pohled na Franka. „A ty už mi nechoď na oči, šílel jsem tady strachy, co se mohlo Anně Marii stát, a tu se najednou jakoby nic vrátíte spolu! Nemáte žádnou zodpovědnost, a to jsem si o tobě nemyslel!“

„Ale vždyť se jí nic nestalo, zbytečně přeháníte, bouřku jsme přečkali v bezpečí, nebyli jsme za bouřky venku,“ alespoň ne tak docela, pomyslel si Frank, ale dost dobře viděl, že Matyáše nic z jeho slov nezajímá, natož aby ho domlouvání obměkčilo.

„Opakuji, zmiz mi z očí i z mého pozemku dřív, než tě něčím přetáhnu!“ křičel Matyáš jako smyslů zbavený a Anna Marie ohromeně vykřikla. „Nemůže za nic, vždyť nic neudělal, tak na něj nekřič!“

Obrátil se k dceři a jeden jediný pohled na otce ji přiměl vrhnout prosebný pohled k Frankovi a naléhavě ho požádat: „Jeď, jeď prosím tě raději pryč.“

Frankem už nyní také cloumal vztek, Matyáš nebyl zrovna příčetný a Frankovi nedělalo dobře nechávat tady v tuto chvíli Annu s otcem samotnou, ale jak sám viděl, nebylo zbytí a Anna Marie zřejmě otce znala dost dobře na to, aby věděla, co říká, a tak Frank smířlivě přikývl, posadil se zpět na sedátko na povoze a celý rudý vzteky popadl opratě. „Brzy se uvidíme,“ pokynul směrem k Anně Marii, a než odjel, řekl Matyášovi smířlivě: „Buďte zdráv,“ pak už zmizel a zanechal ve dvoře zámečku stát dceru a otce v poněkud bojovné pozici.

Matyáš zhluboka oddechoval a cítil se najednou pod psa, jakoby si až nyní začínal uvědomovat, jakou ztropil scénu. Ale dle svého mínění jistě spravedlivou, ačkoli začínal mít pocit, že to možná trošku přehnal, na sobě však nic znát nedával.

Anna Marie, ve zmačkaných a ušpiněných šatech, s rukama zaťatýma v pěst, stála s tváří hrdě zdviženou proti němu a v očích místo ponížení cítila plamen vzteku. Hořkost jí vstoupila do hlavy jako jindy otci víno. A pověstný pohár trpělivosti přetekl právě přes okraj, protože víc už nevydržela a příkře řekla: „Doufám, že jsi spokojený?! Vyhnal jsi ho odtud jako prašivého psa! Vždyť nic neudělal, za té bouřky jsme byli v bezpečí, a teď mě prostě přivezl domů! Tak nechápu, co to do tebe vjelo, táto? Nebo to snad bylo kvůli něčemu jinému?“

„Mlč, a jdi do domu!“ uťal její slova Matyáš, a protože měl pocit, že už se s dcerou víc nepotřebuje a hlavně nechce vybavovat, bezmyšlenkovitě vykročil směrem k vinnému sklípku, což s Annou Marií o to víc zacloumalo, neudržela se a rozkřikla se za otcem: „No ano, jen si jdi, jdi se opít, vždyť to je tvé jediné řešení na všechny problémy! Místo abys se mnou mluvil a řekl mi, co tě tíží a co se s tebou děje, tak jdeš zase do sklepa a opiješ se tam! Tak si jdi i teď! Mám pocit, že už tě ani neznám!“ Se slzami na krajíčku a přemožena hněvem se otočila na podpatku a rozběhla do domu, kde ještě navrch všem svým vyřčeným slovům práskla dveřmi.

A Matyáš, ne dostatečně pokořen slovy své dcery, se šel opít.