Budiž nám odpuštěno - 7. kapitola

Anna Marie a Frank se zdá se zlobí jeden na druhého. Vyjasní se mezi to nimi? A na jak dlouho vlastně?  Přináším Vám sedmou kapitolu románu Budiž nám odpuštěno.  

Kapitola VII.

Bouřka všechno smaže

Anna Marie vyšla do chodby a Frank šel mrzutě za ní, zezadu si prohlížel její vlnící se šaty a uvažoval nad tím, proč si je vlastně u všech čertů oblékla a proč chtěla vypadat tak krásně? Kde byla, než přišla k nim navštívit jeho matku?

Bože, ještě chvíli nad tím budu přemýšlet, a asi se zblázním… zlobil se v duchu, ale sotva vyšli z domu na dvorek, další zahřmění ho vrhlo zpět do reality a alespoň trochu se vzpamatoval.

Vůz už byl připravený pod návratím, Frank tedy rychle vyvedl koně ze stáje a zapřáhl ho, zatímco Anna donesla z kůlny dvoje hrábě a jedny vidle, naložila vše na vůz a bez zbytečného zdržování a bez řečí vyjeli ven. Stejně zařezaně mlčeli i celou cestu.

Pole se nacházelo za Mikulovem ve směru za Turoldem, což byl ještě pořádný kus cesty, bouřková mračna se pomalu přibližovala, ale déšť zatím ještě nehrozil. Frank přesto věděl, že budou mít co dělat, aby seno stihli sklidit a dojet s ním zpět domů dřív, než začne pršet.  

Protože čas je tlačil, nepadlo za celou dobu jediné slůvko o tom, že si Anna zničí šaty, vůbec na to nepomyslel on, ani Anna, a proto hned jak dorazili na pole, začali pracovat.

Shrabávali suché kupky sena na sebe, až utvořili několik větších stohů, pak Frank přijel s povozem a naházel seno nahoru na vůz, zatímco Anna Marie hrabala dál. Na krásných šatech jí zůstávala viset suchá stébla, a jak pomáhala Frankovi házet seno na vůz, uvízlo jí několik suchých stébel také ve vlasech, ale v zápalu práce ničeho nedbala a snažila se Frankovi pomoci, jak nejlépe mohla, a hlavně rychle, protože bouřka se blížila a oba věděli, že čas není právě na jejich straně.

Slunce, dosud sem tam prosvítající skrze těžké šedivé mraky, přikryla temná peřina bouřkových mračen a z ničeho nic se zvedl silný vítr. V tu chvíli už Anna Marie s Frankem byli na konci pole, práci měli hotovou.

„Ty hrábě, honem, podej mi je,“ zvolal Frank a musel křičet, aby překřičel skučení větru. Anna mu podala svoje hrábě, aby je mohl zabodnout do kupy sena, stejně jako to udělal s vidlemi a svými hráběmi. Pak rychle nasedli na sedátko na voze a právě tehdy se na ni Frank poprvé, za celou tu dobu, co pracovali na poli, podíval a usmál se.

„Máš ve vlasech seno,“ prohodil zvesela, a zatímco Anna se při pohledu do jeho najednou veselé tváře zamračila, zajel rukou do jejích hebkých vlasů a velmi opatrně jí vypletl z pramenů zamotané stébla slámy.

„Děkuji,“ trhla hlavou a z ničeho nic se cítila divně. Tohle byl od Franka první náznak nějaké té něžnosti za celou dobu, co se viděli od chvíle, kdy vstoupil doma do kuchyně. A za tu nekonečnou hodinu, co hrabali seno, spolu nepromluvili ani půl slova, jistě, na řeči nebyl čas, příliš pospíchali, navíc Anna byla stále trochu uražená, protože si jí Frank nevšímal, a Franka zase stálo nemalé úsilí, aby se vůči Anně tvářil ledabyle, přestože po ní po očku neustále pokukoval a říkal si, jak moc jí to sluší.

„Nemáš zač, rádo se stalo,“ řekl a na okamžik zvážněl, než se znovu dokázal pousmát. Trápilo ho tolik věcí, ale nedokázal o ničem z toho promluvit.

Všimla si té chvilkové změny, jen nevěděla, co to mělo znamenat. „Co se děje, Franku?“

„Ale nic,“ popadl opratě a dal koni povel do kroku, naložený vůz se dal do pohybu a v poryvu větru z vršku slétlo trochu sena.

Zahřmělo a bylo jasné, že bouřka je tady a už nepočká. „Myslím, že to až k vám domů nestihneme…“

Frank na sobě nedal nic znát, věděl, že Anna má pravdu, jen se neklidně rozhlédl po krajině. „Mám nápad,“ zvolal právě ve chvíli, kdy na ně spadla první sprška dešťových kapek, „támhle,“ ukázal Anně napřaženou rukou dolů pod kopec, ještě docela daleko, ale přeci ne tak moc, „je velký přístřešek, který myslivci používají na podzim na uskladnění slámy, kterou pak rozvážejí do okolních krmelců. Teď na jaře by to mělo být prázdné, a vůz by se tam snad měl vejít. Koně uvážu u něj a my se pod střechou schováme taky.“

Anna se otřásla náhlým chladem, vítr nabíral na síle a těžký vzduch se náhle ochladil. „Zaplať pánbůh,“ že má z blížící se bouřky strach, však nepřiznala.

K přístřešku dorazili taktak včas, aby Frank stihl odpřáhnout koně, uvázat ho, a s Anninou pomocí zatlačil vůz pod přístřešek. A měl pravdu, naložený povoz se pod střechu vešel tak akorát, a oni dva si z boku vozu zalezli pod stříšku přesně ve chvíli, kdy nebe pročísl záblesk a pár vteřin na to mohutně zahřmělo, až se jim půda pod nohama doslova zatřásla. A sotva hrom utichl, spustil se prudký liják, až se pod ním tráva skláněla k zemi.

„Snad se to brzy přežene.“

Opět zahřmělo a Anně se stáhlo hrdlo strachem. „To doufám, nemám bouřky ráda,“ špitla a ustoupila o krok dál, protože prudký vítr vrhal dešťové kapky šikmo pod přístřešek, a protože stáli na kraji, trochu na mě pršelo. 

 „Já vím, že nemáš,“ odvětil sotva slyšitelně a vlastně si myslel, že jeho slova přes hukot deště a poryvy větru ani neslyšela, ale zmýlil se. Skoro na Franka nepohlédla, jen trochu naštvaně zašeptala: „Ano, a co ještě víš?“

Letmo na ni pohlédl, ale i to mu stačilo, aby zaregistroval její pevně setřené rty a nazlobený záblesk v očích. A najednou už mu to nedalo a přiznal: „Že ti to dneska moc sluší…“

Zprudka se k němu obrátila a pohlédla mu do očí. „A to říkáš až teď, když mám ve vlasech zapletené seno a celé vlasy pocuchané a šaty zmačkané, špinavé a zmoklé?“ Mluvila s hořkou výčitkou a dětinským zoufalstvím v hlase, ale také cítila, že zuří, měla chuť se na Franka rozkřičet, ale taky byla koneckonců ráda za to, co řekl.

„No tak promiň,“ křikl a dlaní si zajel do vlasů v gestu naprosté beznaděje, nevěděl co dělat. Hleděla na něj a očekávala jeho slova, ale on se cítil jako hlupák. „Já neumím říkat tyhle ty věci, Anno, mám z toho strach…“ zašeptal najednou rozechvěle, a když se jí konečně odvážil pohlednout zpříma do očí, opětovala chladně jeho pohled. „Jaké věci, Franku?“ zeptala se bez pohnutí a očekávala jedině nevyhýbavou odpověď.

Nejprve rozhodil rukama, jakoby se vzdával a chtěl v příští chvíli rychle přejít od tohoto tématu, vlastně by se tomu ani nedivila, o to víc ji však překvapil, když o krok přistoupil blíž a řekl: „Různé věci…“ rozčilení už bylo dávno to tam, něžně ji vzal za bradu a jejich pohledy se setkaly přesně v té chvíli, kdy nebe pročísl blesk.

Hrozivě a velmi blízko zahřmělo.

„Těžko se mi říká, jak moc jsi krásná a jak moc ti to sluší, nejen dnes, protože ty jsi krásná pořád. A já ti neumím sklonit poklonu, prostě to neumím a bojím se, že když něco řeknu, tak to řeknu nějak špatně, stejně jako se bojím, abych neudělal něco špatně. Přitom bych ti tak moc rád řekl, že jsi nejkrásnější holka široko daleko a já mám se sebou co dělat, abych na tebe nezíral s otevřenou pusou a pitomým výrazem, protože by sis o mně pak asi myslela, že jsem hlupák…“

„Proč si myslíš, že bych tě měla za hlupáka?“

„A proč by sis to o mně neměla myslet?“

Zamračila se. „Neodpovídej mi na otázku otázkou!“

Zasmál se a nedokázal potlačit hluboké nadechnutí, měl trochu strach, ale odhodlal se a řekl: „Protože když jsem tě políbil, tak jsi utekla, a já mám jednoduše strach říkat ti všechny ty věci o tom, jak ti to sluší, a co k tobě cítím, když nevím, co příště uděláš. Jestli se mi vysměješ, nebo zase jen utečeš?“

Srdce jí bušilo kdesi jinde, než kde jindy tlouklo. „A co vlastně cítíš?“

Přimhouřil temné oči. „Že tě už dávno nemám rád jako svou sestru, Anno, nevím kdy přesně, ale dávno se to změnilo. Záleží mi na tobě, mám tě rád, moc rád, ale nevím, co mám čekat od tebe, zvláště když jsi přede mnou tehdy u rybníka utekla…“

Do očí jí málem vstoupily slzy. „Ach Franku, já tu noc, kdy jsi mě políbil, neutekla proto, že bych k tobě cítila výsměch nebo něco špatného, nebo se za ten polibek na tebe zlobila. Jen jsem si připadala příliš šťastná a ani jsem nedoufala v to, že bys i ty cítil to samé co já. A mrzí mě, jestli sis můj útěk vyložil špatně. Po pravdě řečeno jsem byla v ten okamžik, kdy jsi mě políbil, nejšťastnější ve svém životě,“ řekla a usmála se, a když se Frank usmál také, ulevilo se jí.

„Opravdu ses na mě za to nezlobila? Já… já si myslel, že jsem udělal chybu, že jsi nechtěla, abych tě políbil, ale já jsem to musel udělat, už dlouho jsem to chtěl udělat a pak…“

Mluvil tak překotně a rychle, že mu musela přiložit prst na rty, aby ho umlčela a na oko nahněvaně řekla: „Psst, teď se ale vážně budu asi zlobit, když mi okamžitě nedáš pusu na usmířenou!“

S úsměvem a bez řečí ji strhl do svého objetí a políbil tak divoce, jakoby to snad měl být poslední polibek jejich života. A že kolem nich zuřila bouřka, jim bylo docela jedno.