Budiž nám odpuštěno - 6. kapitola

Čtete již šestou kapitolu romantického příběhu z moravského pohraničí, odehrávajícího se na Mikulovsku.   

Kapitola VI.

Hana

Matyáš stál na vršku nad svojí největší vinicí a shlížel dolů na řádky rozsáhlého vinohradu, v dálce před ním se výsostně zdvihal do výše Svatý kopeček se svými kapličkami a překrásným kostelíkem svatého Šebestiána a ticho právě přehlušily zvony jeho samostatně stojící zvonice. Hudba těch zvonů doléhala až k Matyášovi, zaclonil si oči před bodavými paprsky pozdně jarního slunce a usmál se a nasál do plic svěží voňavý vzduch. Ano, letošní úroda musí být velmi dobrá, říkal si v duchu a vykročil vinicí pohlížeje na zatím nedávno odkvetlý vinohrad. Na téhle úrodě závisí všechno, uvažoval dál a nepřipouštěl si žádné pochybnosti.

Anna Marie měla myšlenky oproti němu docela v jiných sférách. Od samého rána myslela jen a jenom na Franka. Samou roztržitostí a nesoustředěností rozbila při mytí nádobí oba talíře od oběda a střepy se rozlétly po celé kuchyni. Smetla rychle tyto stopy, aby otec na nic nepřišel, pravděpodobně by se zlobil, vždyť to byly talíře po babičce, téměř rodinný klenot, no co z nich zbylo, jen ubohá hromádka střepů smetených na lopatce. Ale úsměv z tváře jí to nevzalo.

Frank…

Od té nedávné noci u rybníka ho nedokázala pustit z hlavy.

Políbil ji, naprosto ji tím pobláznil a rozpoutal v ní onu tak dlouho potlačovanou bouři pocitů, jež v ní klíčily tak dlouho, že už ani sama nedokázala říct, kdy to vlastně začalo. Ale cítil Frank to samé co ona? Možná ano, vždyť proč by mě líbal, dohadovala se v duchu sama se sebou a málem na zem upustila džbánek na vodu.

Posadila se k oknu a vyhlédla ven, hlavu plnou vířících myšlenek.

Vždycky byli přátelé, už od dětství, jako bratr a sestra, tak kdy se to změnilo, že na něj začala pohlížet jinak?

Anna Marie se usmála, ale po rtech jí najednou přelétl stín, když si vzpomněla, jak Franka po onom polibku sice šťastně objala, ale pak se od něj odtáhla a trochu roztržitě mu řekla, že už musí jít domů, ale spíš utekla, než že by odešla. Působilo to docela komicky, ale neměla nejmenší tušení, jak tím Franka vyplašila. Znejistěl. Bylo to poprvé, kdy políbil nějakou dívku, a Annin nečekaný útěk si vyložil docela po svém. Cítil se provinile a měl pocit, že jejich vztah nechtěně pokazil. Neměl ji líbat, neměl dávat průchod pocitům, které zřejmě ona necítila, vždyť proč by přece jinak utíkala? Uvažoval nad tím a trápil se celé ty tři dny od onoho večera, a snad i právě proto se po celé tři dny Anně Marii vyhýbal a zdržoval se jen ve městě a k Loveckému zámečku ani jednou nezajel.

Anna Marie však netušila, co se s Frankem děje, neměla zdání, že by se něco stalo, naopak, ta noc u rybníka ji naplňovala krásnými představami a v myšlenkách se toulala kdesi v oblacích. Ani jí nepřišlo divné, že se Frank celé ty tři dny neukázal, vždyť i dřív měl doma a v kovárně dost práce a několik dnů se za ní nezastavil, proto jí ani tentokrát na tom nepřišlo nic zvláštního, ačkoli po tom polibku možná v hloubi duše očekávala jeho brzký příchod. Ale co, když nejde Mohamed k hoře, půjde hora k Mohamedovi, rozhodla se toho dne po poledni a vstala od okna, přičemž svojí roztržitostí převrhla vázu s květinami stojící na okně a další střepy se rozlétly po podlaze, zasypány sprškou lesních květin.

„Jejda, tolik střepů za jeden den, to budu mít ale štěstí…“ řekla si sama pro sebe, než se pustila opět do zametání a už v duchu přemýšlela, co podnikne.

Zajdu dolů do města a cestou se zastavím za Hanou, třeba bude Frank doma, mohli bychom potom spolu něco vymyslet a něco podniknout, anebo mi určitě alespoň nabídne, že mě zpátky domů doprovodí… A třeba znovu políbí…spřádala Anna Marie své plány a kdesi hluboko ve svém nitru hořela nedočkavostí, až konečně zase uvidí Franka. A neviděla důvod v tom, proč zbytečně dlouho otálet.

Vyběhla nahoru do své ložnice, shodila ze sebe zástěru a kriticky pohlédla na umaštěnou bavlněnou sukni z hrubé lněné látky, a tisíckrát vypranou halenu, která možná kdysi měla barvu zralého obilí. Sukni však už nosila po doma tolik let, že s ní sukně prakticky rostla a délka už jí dávno nesahala do půli lýtek, ale po kolena. A halena na ní visela jako vytahaný kus hadru, takže si skoro připadala jako ti strašáci, které její otec stavěl, aby plašili špačky ve vinohradě.

Nikdy nebývala marnivá, i když někdy trochu ano, ostatně snad jako každé mladé děvče v jejím věku zatoužila občas i Anna Marie mít něco pěkného pro radost a na sebe, ale vesměs na to nikdy nebyl čas a otec také málokdy pustil z domácího rozpočtu peníze na takové zbytečnosti, jakými byly šaty, střevíce nebo spony do vlasů a podobné nesmysly, jak říkával. A když už někdy výjimečně svolil, a dal Anně Marii peníze na nákup šatstva a podobných věcí, byl to pro ni takřka svátek. Ovšem stejně tak s těmito věcmi zacházela, nosila je vzácně a spíše ve sváteční dny. A zrovinka dnes musela uznat, že je bezpochyby důvod obléknout si své nejlepší šaty.

Otevřela tedy mohutnou dubovou skříň s dveřmi zdobenými ozdobným vyřezáváním a vytáhla úhledně složenou hromádku sytě modrounké barvy. Byl to její poklad, nejkrásnější modré bavlněné šaty jaké kdy viděla, s nařasenými krátkými rukávy, na prsou měly řadu bílých knoflíčků a v pase byly stažené ještě sytější modrou stuhou coby páskem. Látka byla hladká a šaty voněly novotou, když si je velmi opatrně oblékala. Délka sahala pěkně až ke kotníkům a tak trochu marnivě se Anna Marie zatočila dokola a zasmála se, když se jí sukně rozvlnila kolem útlých lýtek. Ze skříně pak ještě vytáhla pohodlné dřeváky, nazula je na bosá opálená chodidla a vyběhla ven z domu.

Utíkala lesem a cítila se krásná jako princezna, nemohla se dočkat, až ji v těchto krásných šatech Frank uvidí. Usmála se té představě, jak se asi bude tvářit a co řekne, až ji spatří tak krásnou v těchto šatech?

Moje vlasy!

S leknutím se zastavila uprostřed lesní pěšiny a ruce jí vylétly vstříc jejím plavým kučerám, které měla neupravené a stažené od samého rána do neúhledného copu, z nějž už několik pramenů vylétlo ven. Jak jen mohla zapomenout na to se také učesat? Zlobila se sama na sebe, shodila stuhu a prsty si zajela do vlasů, aby je trochu pročísla. Pohodila hlavou a dlouhé kadeře se znovu rozlétly. Poupravila si vlasy spadající jí přes ramena na záda a zatoužila po zrcadle. Věřila však, že takto je to určitě lepší než předtím sepnuté vlasy v cop, a pokračovala dál v cestě, již naprosto spokojená.

Hana s Frankem bydleli nad městem, nedaleko Kozího hrádku, někdejší strážní věže, která se vypínala nad Mikulovem coby pozůstatek dávných časů. Od Loveckého zámečku to tedy byla pro Annu Marii pořádná dálka, svižným mladickým krokem však byla za necelou hodinku na místě, prošla návratím do dvora a přes verandu, kde zaklepala na okno, vstoupila pootevřenými dveřmi do předsíně.

„Jsem tady, holka,“ ozvalo se Hanino veselé zavolání z kuchyně, podle zaklepání poznala, kdo přichází, a Anna Marie prošla z předsíně do chodby a odtud prvními dveřmi rovnou do obrovské kuchyně, která sloužila i jako jídelna a místnost, kde se setkávala rodina. Krom toho zde také Hana spávala, svoji postel měla hned vedle obrovské pece na chleba.

„Zdravím vás, Hano, byla jsem zrovna ve městě, a tak jsem si řekla, že se u vás zastavím…“ vymyslela si rychle Anna Marie a Hana se k ní obrátila poté, co vložila pecen chleba do pece, ruce si otřela do zástěry a vlídně se na dívku usmála.

„Tak tě u nás vítám. No tedy, děvče, ty máš ale krásné šaty.“

Anna Marie se div nezačervenala, pochvala od Hany ji hřála na prsou, ale daleko větší radost by měla z lichotky od Franka. Toho tu však neviděla, a jak si stačila všimnout, nebyl ani nikde na dvoře, když tamtudy procházela, což ji okamžitě zklamalo. „Děkuji, Hano, ty šaty mi koupil před časem otec, ale ještě jsem je dodnes neměla ani jednou na sobě, pořád si je šetřím, abych je nezničila…“ usmála se Anna Marie a oči jí zářily štěstím. „A kde je Frank?“ zeptala se rychle, ovšem jen jakoby nic, aby řeč nestála.

Hana zamířila posadit se ke stolu, trochu kulhala na pravou nohu, která ji už léta často trápila, a ukázala směrem ke stolu také Anně. „Ále, už za svítání šel se strýcem Jurou do kovárny, ale měl by dojít do nevidět, povídal, že musí sklidit seno, stará Beránková totiž ráno sýčkovala, že cítí v kostech déšť, prý bude večír pršet…“ rozvyprávěla se Hana, usedla na lavici pod oknem a Anna Marie se posadila na židli naproti ní, jenomže najednou se Hana znovu začala zvedat se slovy: „Ale počkej, děvče, ty musíš mít určitě po té cestě až k nám do města hlad,“ Hana už pospíchala ke kredenci, vytáhla z chlebníku rozkrojený pecen chleba a začala ukrajovat velké krajíce. „Připravím ti svačinu, chleba je sice včerejší, ale pořád je dobrý, teď peču nový, takže když chvíli počkáš…“

„Ale to přece nemusíte, vůbec si nedělejte škodu,“ namítla Anna Marie, která na jídlo neměla zrovna pomyšlení, ale nebylo jí to nic platné. A tak, zatímco Hana krájela chléb, dívka uvažovala, že by zašla do kovárny za Frankem, jen jakože jde zrovna kolem, ale náhlé bouchnutí vrat doprovázené štěkotem psa a v zápětí Frankovo volání, v ní vyvolalo vlnu úlevy a radosti. Do kovárny už nemusela. Frank přišel domů jako na zavolání.

„No vidíš, tady ho máme, dyť sem to říkala, že přijde co nevidět,“ prohodila Hana a právě nesla na stůl ošatku s chlebem a máslo, zatímco Anna Marie se stačila ještě rychle poupravit, samozřejmě tak, aby si Hana ničeho nevšimla, a hlavně aby vypadala co nejlíp ve chvíli, kdy Frank jako velká voda vpadnul do kuchyně.

„Matko, už jsem doma, ale hned zase půjdu, musím rychle jet sklidit seno, od Vídně se ženou mraky, asi bude vážně … bouřka,“ dodal překvapeně, když spatřil u stolu sedět Annu Marii zalitou září nebeské modři, s vlasy rozpuštěnými jako lesní víla a zářivým úsměvem, jímž mu málem podlomila kolena, což však naštěstí dokázal v poslední chvíli hrdinně zamaskovat, avšak slovo ,bouřka´ vyslovil poněkud roztržitě.

  „Ahoj, Anno…“ vyhrkl, smekl čepici a ruce raději strčil ledabyle za záda, aby si nevšimla, jak se mu roztřásly jako nějakému starci. Snažil se ze všech sil tvářit naprosto lhostejně vůči Anninu krásnému vzhledu, neřekl ani popel a raději rychle zamířil ke kredenci, aby se napil, takže už si nevšiml, jak naštvaně se Anna Marie zatvářila, když se zrovna on ani Hana nedívali.

„Ahoj, Franku,“ oplatila mu pozdrav se stejnou strohostí, velmi se jí dotkl, ale nedala na sobě nic znát a chovala se jakoby nic, protože Hana se právě posadila zpět ke stolu, složila ruce do klína na zástěru a věnovala Anně Marii spokojený úsměv.

 Frank se napil a s tlukoucím se srdcem se odvážil obrátit zpět směrem k Anně Marii a matce, ale měl co dělat, aby nehltal Annin proměněný vzhled hodnotícíma očima. Vždycky byla krásná, ale teď vypadala úplně jinak, připadala mu tak nadpozemsky nádherná jako snad ještě nikdy dřív, ale Frank netušil, jestli by měl Anně složit poklonu. Hodí se to vůbec? Lámal si nad tím v duchu hlavu, až ho skoro rozbolela, a protože jeho nejistota a nerozhodnost sílily, zvolil svoji oblíbenou taktiku, ke které se od dětství uchyloval, když nevěděl kudy kam: vyhýbavost.

„Kdepak ses tady vzala?“

Málem ho probodla zuřivým pohledem. V nitru duše soptila, měla vztek, že o ni sotva zavadil očima. Copak je slepý? A co ten polibek, to také nic neznamenalo? „Byla jsem ve městě a řekla jsem si, že se zastavím na kus řeči s tvojí matkou,“ odvětila klidným hlasem, ačkoli uvnitř zuřila jako umanuté děcko.

„Aha,“ za mojí matkou, urazil se v duchu Frank, ale nedal nic najevo. Nejprve uteče, když ji políbím, a pak sem přijde povykládat si s mojí matkou, vystrojená jako tancovačku, soptil, ale přesto se dokázal přátelsky usmát. „A o čem jste mluvily?“

„No, vlastně jsme si jen tak povídaly o…“

Hana těkala pohledem z jednoho na druhého, zdálo se jí to, nebo spolu ti dva mluvili jaksi podivně? Rozhodla se do toho vložit a skočila Anně do řeči. „Anna Marie sotva přišla, chtěla jsem jí připravit svačinu, a do toho ses vrátil ty, a přerušil jsi náš rozhovor,“ řekla Frankova matka a oba páry mladých očí na ni upřeně pohlédly, jakoby právě mezi nimi zbořila neviditelnou zeď. „Zrovna jsem se chtěla Anny zeptat, jak se daří jejímu otci?“ Hanina dobromyslná tvář se rozjasnila při pohledu do Anniných očí.

„Ach, daří se mu dobře, děkuji za optání. Právě dnes po obědě šel na obchůzku do vinic, aby to tam zkontroloval. Nejspíš se vrátí až večer.“

„Tak ho ode mě pozdravuj, děvče,“ podotkla Hana a Anna Marie vděčně slíbila, že zajisté bude otce pozdravovat. Další hovor však přerušilo zahřmění nesoucí se ještě z velké dálky, ale Franka jakoby to nakoplo.

„No a je to tady, říkal jsem, že bude bouřka! Musím jít, ať to seno stihnu sklidit dřív, než všechno zmokne…“

„Půjdu ti pomoct, synku,“ Hana ztěžka vstala, ale než stačil Frank protestovat, vložila se do toho Anna Marie. „Ne! Půjdu já, Hano, vy si odpočiňte, jste unavená,“ a rychle vyskočila ze židle a stanula tváří v tvář Frankovi, který chtěl opět něco namítnout, ale nedala mu šanci. „Mějte se dobře, Hano, zase někdy přijdu. A děkuji za svačinu.“

„Ale není vůbec zač…“ odvětila Frankova matka a zadumaně sledovala odcházející Annu Marii a svého syna. Po rtech jí přelétl vševidoucí úsměv.