A je tady pátá kapitola. Vztah Matyáše s dcerou se na krátko vrací do správných kolejí, ale Matyáš opět brzy podléhá démonu alkoholu, zatímco pouto mezi Annou Marií a Frankem se stále více prohlubuje...
Kaptola V.
Polibek
Anna Marie nerozuměla otcově tak náhle veselejší náladě, ale na druhou stranu to byla příjemná změna po vší té jeho nevrlosti.
Druhého dne brzy z rána se u nich na zámečku objevil syn hospodského Matušky a šel rovnou s Matyášem do vinného sklípku, koupil od nich padesát litrů vína a hned si ho také odvezl, a téměř okamžitě se pak Matyáš vydal do městečka. Anna jela do Mikulova s ním, otec tam zaplatil daně, a na zpáteční cestě se stavili u pokrývače Jury, který se divil jako hrom, když mu Matyáš zaplatil peníze za opravu střechy nad kůlnou. Na Anninu zvídavou otázku: „To jsi mu teprve teď platil za opravu té střechy?“ Matyáš jen stroze odvětil: „Lepší až teď, než nikdy, ne?“
Zavrtěla hlavou a raději to pustila z hlavy, nechtěla se s otcem dohadovat, měla radost z toho, že se otec toho dne nezavřel do sklepa a nestrávil tam opět celou noc, což bylo za celé poslední měsíce snad poprvé. Dokonce spolu u večeře prohodili pár slov, ačkoli Anna Marie velmi pečlivě volila každé slovo, takže nakonec se spíše bavili o počasí a o tom, co měla Anna v plánu příštího dne uvařit k obědu. I z tohoto pokroku však měla radost a Matyáš vlastně také, po dlouhé době totiž cítil trochu úlevy, ale když večer uléhal na slamník, přemýšlel, jak splatí ty ostatní dluhy. A že jich stále bylo požehnaně…
Ale můžu si za to sám, kam jsem to dopracoval, plísnil se v duchu a mnul si spánky bolavé spíše duševní únavou než bolestí hlavy. Cítil výčitky svědomí, které ho sžíraly jako červi mršinu.
Josef měl pravdu, je načase se vzpamatovat, uvažoval Matyáš, ale zároveň věděl, jak nelehký to bude úkol, a co teprve cíl. Ale snad na něco přijdu, rozhodl se a s přesvědčením, že všechno už musí být jen lepší a lepší, toho večera usnul.
⃰⃰⃰
Pole, lesy, louky, všechno se konečně zazelenalo, jak se jaro rozvinulo v plném květu a celý svět byl najednou krásnější. Stromy, v jejichž korunách bzučely včelky, rozkvetly, a vzduch voněl teplem a příslibem krásných dnů. A také šťastných dnů, doufala Anna Marie.
Jaro přešlo toho roku velmi rychle v léto, slunce pálilo a podvečery a rána byly bohaté na rosu, v níž Anna Marie běhávala bosa dolů k rybníku, kde za letních podvečerů sedávala s Frankem na břehu, chytali spolu ryby, nebo si opékali chleba nad ohněm a povídali si a smáli se dlouho do noci.
Ale ne všechno zůstávalo krásné a spokojené…
Sekat dobrotu Matyášovi moc dlouho nevydrželo, svěřila se Anna, když si s Frankem zase jednou večer vyprávěla u rybníka. Sice se do vinného sklepa kradl potají ve snaze nebýt dcerou spatřen, ale Anna Marie ho brzy odhalila, když otce jednoho večera zahlédla, jak se tajně po tmě plíží k vinnému sklípku a zůstal tam opět do pozdní noci. Zamrzelo ji to, ale rozhodla se nechat ho být, stejně nemělo smysl tohle s otcem nějakým způsobem řešit, jen by se mezi nimi dobrá nálada opět vytratila, uzamknul by se opět do sebe a přestal by s Annou mluvit, jako tomu bylo donedávna. A tak předstírala, že o otcově návratu k pitkám nic neví a všechno se zdálo být alespoň na oko v pořádku. Uvnitř se ovšem Anna trápila a přemýšlela, zda si o tom s otcem promluvit, nebo raději ne.
Frank ji mnohokrát ochotně a rád vyslechl, stávali se čím dál bližšími přáteli, mohla mu říci cokoliv a on ji vždy trpělivě poslouchal a poradil, a rozhodně zastával názor, aby si Anna Marie s otcem tento problém vyřešila. „Měla bys mu říct, co cítíš. Předstírat, že nevidíš, jak se vkrádá do sklepa a pije tam do rána, noc co noc, to není dobré pro tebe ani pro Matyáše. Vždyť se na něj podívej, vypadá den ode dne hůř, nebo snad nevidíš, jak se na něm alkohol podepisuje?“
Anna Marie se nadzvedla na lokti a přemýšlivě naklonila hlavu k Frankovi.
Leželi té vlahé červencové noci vedle sebe v trávě u břehu rybníka, kolem nich vyváděli cvrčci a v rákosí spustily žáby svůj strhující koncert, nebe poseté miliony hvězd nad nimi zářilo jako němý ohňostroj a Anna byla ráda, že má Franka tak blízko u sebe. Bylo to jako vždy, mohla se na něj spolehnout, ochotně poradil a byl tu s ní, a přitom se dnes cítila jinak než kdykoliv dřív. „Já vím, měla bych si s ním promluvit,“ připustila a zachytila Frankův planoucí pohled, „ale…“ Bože, cítí to samé co já, nebo si to jen namlouvám? ptala se náhle sama sebe a na otce v tu ránu skoro zapomněla. V krku jí rostl knedlík a tajil se jí dech při pohledu do Frankových tmavých očí. Čas ztratil svůj smysl…
Ježkovy oči, políbím ji, rozechvěl se Frank a připadal si skoro jako malý kluk. Když se k němu Anna Marie před chvílí naklonila a rozpovídala se, začal se zcela omámeně soustředit jen a jen na její pohybující se růžové rty, byly jako dva plátky růží, doslova ho uhranuly a její slova k němu doléhala z nesmírné dálky, ale najednou se mu zahleděla do očí, řekla jen to „ale…“ a Frank si v ten okamžik uvědomil, že pokud ji nepolíbí teď, pak už asi nikdy nenajde tu správnou odvahu. A radši ať se do země propadnu, jestli si tuhle šanci nechám zase ujít, pomyslel si, uchopil Anninu tvář do dlaní a s pohledem upřeným do jejích náhle překvapených očí, ji konečně poprvé políbil.
Jejich rty splynuly nejprve v dlouhý váhavý polibek a Anna si teprve po několika vteřinách uvědomila, jak Franka pěvně objala kolem krku a že i on ji najednou svírá mnohem pevněji kolem útlého pasu, jako by ji měl ztratit.
Polibek se prohloubil.
Klečeli v objetí v trávě pod zářící oblohou a jen hvězdy, cvrčci a žáby v rybníce byli svědky jejich vášnivého polibku, při němž jakoby se zastavil čas.
