Pokud Vás zaujaly první dvě kapitoly příběhu Budiž nám odpuštěno, pak čtěte dál... Taky je třetí kapitola.
Kapitola III.
Frank
„Polez dolů, Anno,“ volal Frank na Annu Marii, na voze dole pod kopcem měl naloženo dřevo, většinou polámané větve stromů, které nevydržely pod tíhou sněhu, a bylo potřeba je posbírat. Chodíval se svým strýcem takto často do Pálavských lesů a čistili spolu ještě s dalšími lidmi po zimě lesní cesty od spadaných větví.
Koně zaržali a neklidně popošli, až kola vozu táhle zaskřípala.
Frank vyběhl nahoru nad vyšlapanou pěšinu, vyskočil na bělostný kámen a zahleděl se proti slunci vzhůru. Nad ním se ve výšce na vápencové skále vypínala vznešená zřícenina Sirotčího hrádku a tam nahoře seděla v pozůstatku hradního okna Anna Marie a zadumaně hleděla do dálky, takže Frankovo volání zprvu ani nevnímala. Až teprve potom, kdy doběhl pod hrad, ohlédla se za jeho voláním a neochotně vstala.
„Anno, slyšíš mě, musíme už jet, i tak než se vrátíme do vesnice, bude pomalu tma,“ zvolal znovu, ale to už viděl, že se dala Anna konečně do pohybu a začala opatrně slézat po strmé skalní cestičce dolů z hradu.
„Vždyť už jdu, Franku,“ usmála se na něj, a když se objevila kousíček od něj, neubránila se nápadu rozběhnout se z kopce dolů a nadšeně mu vlétla do náruče, kterou automaticky rozevřel a se zvoláním: „Hlavně opatrně!“ zachytil Annu ve své náruči a slyšel, jak jí splašeně buší srdce. Nebo bušilo to jeho?
Ještě nikdy takto Annu nedržel, a skoro se dalo říct, že ho tento nový prožitek vyděsil. Jistě, ne zase tak úplně poprvé ji měl v náruči, vždyť kolikrát ji chytal, když jako malá holka skočila ze stromu a on ji zachytil, aby si nenatloukla ten svůj zvědavý nos. Ale tohle bylo cosi jiného. Frank cítil, že je něco jinak.
Ti dva se přátelili od dětství, vlastně od prvních krůčků, kočkovali se mnohdy jako kočka a pes, ale věrné přátelství mezi nimi přetrvávalo od prvních okamžiků, jenomže Frank se cítil v poslední době v Annině přítomnosti nějak jinak. A z jejího zářivého smějícího se pohledu v tuto chvíli vycítil to samé. Nebo se snad mýlil?
Jak ji tak držel blízko u sebe, neodolal a napadlo ho, že by ji mohl políbit. Sám nevěděl, kde na takovou bláhovou myšlenku vůbec přišel, připadal si najednou i trochu hloupě, že nad tím tolik přemýšlí namísto toho, aby jednal, ale sotva se odhodlal svůj nápad zrealizovat, Anna se smíchem řekla: „Promiň, ale stojíš mi na noze…“
„Jé, ty promiň mě,“ rychle ucouvl a pustil ji z náruče, vůbec si neuvědomil, že jí celou svojí vahou došlápl na špičku boty, a přestože se tomu teď oba zasmáli, Frank se snažil nečervenat. Bože, snad si Anna nevšimla, že jsem se ji chystal políbit, napadlo ho v mžiku a najednou nevěděl co s rukama, a tak vrazil ruce do kapes kabátu a rychle prohodil, „Tak honem, jdeme, strýc už na nás určitě čeká dole u cesty a nejspíš bude zase nadávat, kde jsme tak dlouho…“ a šel napřed, s Annou v patách. „Co jsi tam vlastně celou tu dobu dělala? Připadala´s mi taková jakoby duchem nepřítomná.“
Pomohl Anně Marii na sedátko na voze, posadil se vedle ní, vzal opratě do rukou a přitom kývl pohledem k hradní zřícenině, kolem níž pluly po modré obloze oblaka bělostných mraků a celá scenerie vypadala jako namalovaný obraz. „Nebo tě snad něco trápí, Anno?“
Anna Marie mu toho odpoledne nejprve nějakou dobu pomáhala házet posbírané a nahromaděné větve na vůz, ale potom se vzdálila a vylezla si na zříceninu, odkud byl báječný výhled, ale Frank i bez vysvětlování pochopil, že chtěla být především sama. Celý den z ní vyzařoval zvláštní smutek a neklid, proto dál nevydržel předstírat, že si ničeho nevšiml, a zeptal se jí na rovinu co se děje, s pohledem na okamžik upřeným ke kouzelné zřícenině.
Nejprve se podívala stejným směrem, pak stočila pohled zpět k Frankovi a trochu posmutněla. „Co mě trápí? No… přemýšlela jsem o otci. Ale nechce se mi o tom moc mluvit, je to složité.“
„Pořád pije?“ vyjeli na cestu a směřovali z mýtiny do lesa, kde na ně měl čekat Frankův strýc.
Přestože se jí moc mluvit nechtělo, s Frankem po boku jí šla slova z úst nějak snadněji. „Čím dál víc, nevím co se s ním děje, včera byl ve sklípku zase až pomalu do půlnoci, skoro se mnou nemluví, připadá mi, že má velké starosti, ale když se ho zeptám, co se děje, tak se prostě zvedne a odejde. Třeba jako včera, to utekl od večeře…“ Oči se jí zaleskly a odvrátila pohled pryč od Franka. Neměla ráda, když někdo viděl její slzy.
„Mám s ním zkusit promluvit já?“ navrhl starostlivě, ale okamžitě poznal, že to rozhodně nechtěla.
„Ne, to ne, ale děkuji ti za tvoji starostlivost. Víš, táta by se akorát naštval, ne snad ani kvůli tomu, že si o něj dělám starosti, podle něj přehnané, ale hlavně proto, že jsem se ti svěřila. Nemá to rád. Vůbec je v poslední době jiný, než býval.“
Chápal ji, ale přesto přikývl poněkud váhavě. „Jak myslíš, Anno…“
„Díky, Franku.“
