Budiž nám odpuštěno - 2. kapitola

Přináším Vám druhou kapitolu románu Budiž nám odpuštěno... Anna Marie je již dospělá, je tady rok 1922 a Matyáš, její otec, stále více propadá alkoholu. Jeho dluhy narůstají a ... Čtěte do bude dál...   :-)

Kapitola II.

Pro všechno na světě

r. 1922

Chladné únorové dny a především mrazivá rána a noci, jež následovaly po teplejším lednu, byť byl bohatý na sníh, byly nekonečně dlouhé a namáhavé.

            Matyáš se v lednu téměř nedostal na vinice, sice sněhu napadlo dostatek, ale nemrzlo, a tak sníh přes den většinou povolil a blátivá půda mu znemožňovala dostat se nahoru k vinicím, cesty byly rozježděné od povozů a vinicemi se těžko chodilo, zvláště když se jeho vinohrady rozkládaly v lokalitě z kopce do kopce. A tak se stalo, že Matyáš byl ten rok se stříháním hlav ve skluzu o více jak měsíc, a když se teprve v únoru dokázal za mrazivých dnů, kdy cesty i půda zamrzly, dostat s Annou Marií na vinice, měli co dohánět.

            Že jsou na práci sami jen s Frankem, který jim velmi ochotně chodíval pomáhat, a nic za to nechtěl, přišlo Anně divné. Obvykle otec po většinu roku zaměstnával několik střihaček z nedaleké vesnice, ale letos nebylo nikoho, stejně jako nebylo nikoho už loni na sběr hroznů. Všechno museli zvládat sami.    

Občas se s otcem kvůli tomu dohadovala, ale pokaždé byla jeho odpověď stejná. „Proč bychom měli někomu platit, když to zvládneme sami?“ řekl jí tu ohranou písničku opět jednoho únorového rána, kdy je zase čekala cesta na vinici a venku mrzlo, až praštilo.

Anna to nechápala, rozpoznávala na otci stále větší a větší únavu, ale nedal si říct. A tak i toho rána přijel Frank a oni opět vyrazili jen ve třech vstříc té namáhavé a zdánlivě nekončící dřině.

„Nerozumím tomu, Anno,“ Frank uhodil do kovadliny, až vylétly jiskry a pohlédl na Annu Marii. Koval jejich koně v někdejší otcově kovárně, kterou po dlouhá léta spravoval jeho strýc, ale Frank se od něj hodně učil a pro práci kováře našel v sobě nadání a práce ho bavila. „Měla by sis s otcem rozumně promluvit, připadá mi strhaný a tak nějak i nemocný,“ promlouval k Anně a přitom vložil podkovu do studené vody, aby zchladla a on si prohlédl po očku svoji práci i nenápadně zabrousil k Anně, která zachumlaná v teplém kabátci stála s plavými vlasy vykukujícími zpod kapuce nedaleko něj a tvářila se zarmouceně.

Slušelo jí to, kdy si toho vlastně kruci všiml, že se z ní vyklubala taková pěkná holka? Vlastně už skoro žena, vždyť za tři čtvrtě roku jí bude osmnáct, kruciš, skoro už holčina na vdávání, usmál se v duchu a postřehl v tom mžiku, jak si povzdechla.

Popošla k ponku a začala si jakoby duchem kdesi v dálce kreslit prstem do vrstvy šedivého prachu a mimoděk prohodila: „Ptám se ho v jednom kuse, jestli ho něco trápí, ale nic mi neřekne, a pak se většinou vytratí do sklepa, kde si dá po pohárku vína a zapomene se tam pomalu do půlnoci…“ znělo to z jejích slov jako výčitka, ale otec tu nebyl, aby ji mohl slyšet, a tak její slova vyzněla naprázdno.

„Třeba se to s jarem spraví, zima je dlouhá a s jarem se vždycky tak nějak vrátí chuť do práce a do všeho…“ snažil se ji Frank povzbudit a Anna Marie mu za to byla velmi vděčná. A jemu bylo odměnou, když se na něj kouzelně usmála, to mu pak málem upadlo kladivo na nohu, ale naštěstí před ní svou nervozitu stačil zamaskovat a raději se vrátil ke své práci a nevšiml si tak už Annina všetečného úsměvu. Věděla své a v prachu nakreslila malé srdíčko a do něj dopsala své a Frankovy iniciály, jakoby její prstík vedla jakási jiná moc. Pak kresbu rychle zamazala prstem a obrátila se od ponku k pracujícímu Frankovi a zadívala se na něj, zatímco znovu uhodil do kovadliny a v očích se jí usadila radost…

*

Jaro přicházelo toho roku velmi opatrně, zvažovalo každý krůček jako při šachové partii a zbytky sněhu jen neochotně roztávaly pod jeho prvními stydlivými slunečními paprsky.  

Skoro to každé březnové ráno se rozprostřela nad rybníkem a v celém jeho okolí hustá mlha, která pohltila i nedaleko stojící lovecký zámeček, který zhruba ještě před stoletím stál na ostrůvku uprostřed velkého rybníka, jehož podstatná část byla později vysušena, ostrůvek tak zanikl a jeho připomínkou už byl v těchto časech pouze kamenný mostek vedoucí k loveckému zámečku.

Mlhy bývaly vlezlé a studené a trvalo vždy téměř do samého poledne, než se mlha z přilehlých lesů a mokřad vytratila, ale stejně pak byla půda až do samého večera promáčená a všudypřítomné vlhko čpělo ve vzduchu jako strašák.

Annu Marii už to po týdnu začínalo štvát, jezdívala s otcem na pole, vlasy schované pod šátkem, který nasával vlhkost ze vzduchu, při práci měli mokré ruce a holínky obalené mokrou hlínou. Sadili brambory a na práci na poli zůstali opět sami dva, a přestože Anna už neprotestovala a neptala se otce, proč někoho nezaměstná jako tomu bylo v minulých letech, nebyla zrovna dvakrát spokojená. A to především kvůli Matyášovi.

Z otce cítila v poslední době kromě vína i neklid, začínal být roztěkaný a moc s ní nemluvil, uzavíral se čím dál více do sebe a čím dál častěji do vinného sklípku pod zámkem, a moudrá řeč s ním rozhodně nebyla.

„Musím s tebou mluvit,“ Anna postavila na jídelní stůl hrnec s bramboračkou, ale sotva stačila promluvit, mávl Matyáš rukou a zvedl se od stolu.

„Mám nějakou práci, najím se potom,“ a prostě odešel.

„No tak si jdi,“ křikla ne tak za ním jako spíše už jen pro sebe, nabrala si polévku a praštila lžící do stolu. „Běž si a vůbec se mnou nemluv!“

Zavřel se ve sklepě a posadil se vedle prázdné bečky na víno.

Hlavou mu vířily tisíce myšlenek, a všechny se točily kolem toho jediného: kolik ještě dlužím Josefovi, a taky Frankovu strýci za opravu pluhu, a za nákup sazenic a opravu střechy a za mouku…? Nedokázal už ani spočítat, kde všude a na co si za poslední léta půjčil, a co ještě nesplatil. Nějak mu to všechno začínalo přerůstat přes hlavu. Nevydělal svým hospodařením, prodejem vína a obilí ani z poloviny tolik, co si musel stále častěji půjčit. Rostly i náklady na udržování loveckého zámečku. Vloni to byl prasklý třešní trám, který bylo třeba vyměnit, po letošní zimě začalo zatékat zase střechou do hospodářské budovy, kde měli mimojiné ustájené koně, stále se objevovalo něco nového, a copak si v takové situaci mohl dovolit zaplatit pomocníky na práci na vinicích nebo na polích? A chudák Anna se s ním musela dřít a nic netušila.

Budu jí to muset říct…

Ne, to jí nemůžu udělat…

Matyáš se odpotácel k napůl prázdnému demižonu ve výklenku ve zdi a natáhl si do pohárku zlatavého vína a obrátil do sebe celý obsah sklenky najednou. Ne, zavrtěl hlavou, nemůžu Annu Marii zklamat…

Ale co když nám vezmou zámeček?

Na to raději nechtěl ani pomyslet, tím by zklamal nejen dceru, ale i jeho otec by se nejspíš obracel v hrobě, kdyby zjistit, že lovecký zámeček, který mu kníže daroval za desetiletí věrných služeb, jeho syn zatratil v dluzích…A co teprve jeho nebožka žena, jeho Marie? Jak ta by se asi tvářila, kdyby viděla, kam svým hospodařením dospěl?

Ale jak z toho ven? ptal se Matyáš sám sebe stejně jako za mnoha předchozích nocí, kdy se raději opil, aby alespoň na chvíli zapomněl na všechny ty starosti a obavy, které se mu za ticha a za střízliva vkrádaly do hlavy a přiváděly ho k šílenství. A tak i toho podvečera s bezednou sklenkou vína brzy na všechno zapomněl, a když se kolem půlnoci vypotácel ze sklípku, měl mysl znovu prázdnou a pod mrazivou hvězdnou oblohou vzhlédl ke hvězdám.

„Pro všechno na světě, to je ale krásná noc…“

Anna Marie stála po tmě za oknem svého pokoje, sledovala otce potácejícího se v měsíčním svitu a v očích měla slzy.