Budiž nám odpuštěno - 12. kapitola

Po delší pauze přináším svým čtenářům pokračování romantického příběhu z pohraničí. 

Kapitola XII.

Krásný den

Anna Marie celý den pomáhala Haně na trhu prodávat džbánky, talíře, hrnce a jiné věci z keramiky. Po trhu se hemžilo mnoho lidí, místních i přespolních, hlasy a zvuky se mísily a vytvářely zajímavou kulisu, která Annu těšila a odváděla její myšlenky pryč od všech starostí. Byla ráda, že se dostala ven z domu a především pryč od Matyáše. Ráno jí připadal divnější než kdy jindy, zvláště za poslední týdny, co se spolu nebavili, a skoro si byla jistá, že za jeho zvláštním ranním chováním byla včerejší nečekaná návštěva statkáře Baumana. Co ale mohl Bauman chtít?

„Dobrý den,“ ze zamyšlení ji vytrhl hlas postarší ženy, která přistoupila ke stánku a Anna Marie se na ni okamžitě mile usmála a odpověděla jí na pozdrav. Začala se ženě věnovat, ukázala jí nějaké hrnky a talíře a rázem tím zapomněla na své starosti. Tak to pokračovalo po celý den, lidí došlo k jejich stánku hodně, a že se měly s Hanou co otáčet, ale bylo to příjemné. Popovídaly si se spoustou známých lidí, které dlouho neviděly, a seznámily se s jinými, které dosud neznaly. A když na náměstí padl soumrak, zjistily, že se jim skutečně podařilo prodat téměř všechno zboží.

Začaly zrovna balit těch pár neprodaných kousků, když přišel Frank. On a Anna Marie se na sebe kradmo usmáli, zatímco Hana se zrovna nedívala, a Anna potom řekla: „Jdeš akorát včas, už máme sbaleno.“

„Vidím, že moc vám toho nezbylo,“ odvětil pochvalně při pohledu na dvě bedničky, do nichž naskládaly neprodané talířky a džbánky a nějaký ten hrnec, ale všechno to sotva zaplnilo polovinu každé dřevěné bedničky.

„Jsme šikovné,“ usmála se Anna Marie, zatímco Frank vzal rychle do náruče jednu bednu a šel s ní k nedaleko stojícímu povozu a uložil ji na ni. Anna užuž chtěla vzít tu druhou, aby mu pomohla, ale byl zpátky rychle a vrtěl přitom hlavou, aby toho nechala a sám bednu lehce zvedl a už ji odnášel.

„Ano, to jste,“ přitakal, „ani jsem nečekal, že toho tolik prodáte, protože když jsem včera večer viděl, kolik těch věcí měla máma připravených, když je skládala do beden a chystala na ráno, nevěřil jsem, že prodáte víc než čtvrtinu.“

„A vidíš, jak jsme tě překvapily,“ Hana zářila spokojeností a nad dobrým obchodem si promnula ruce, „a protože jsme tu celý den tak dřely, v tomhle úmorném vedru, tak si zasloužíme dobrou večeři a k tomu džbánek piva.“

Anna Marie se zarazila, najednou si totiž uvědomila, kolik už je hodin a jak rychle se brzy setmí, ale Hana nechtěla ani slyšet o tom, že by šla teď domů. „Ani nápad, děvče, celý den mi pomáháš, a teď že bys měla jít domů? Kdepak, dáme si u nás k večeři kynuté knedlíky, vařila jsem se s nimi sotva jsem za svítání vstala, protože vím, jak je ty i Frank máte rádi. A nějaký džbánek nám tu zbyl, tak se cestou k nám stavíme v hospodě i pro to pivo. A potom tě Frank odveze domů, sama v noci přece nepůjdeš.“

Frank se na Annu usmál a tím bylo řečeno vše. Jak Hana rozhodla, tak se i stalo. Cestou se zastavili u hospody, Frank zašel pro pivo do džbánku a v chalupě u něj a u Hany potom všichni tři bohatě povečeřeli, přitom si povídali a nasmáli se, osvěženi studeným pivem za krásné horké letní noci.

 „Byl to moc krásný den, škoda že už končí, ani se mi nechce domů,“ zašeptala Anna Marie, když se rozloučila s Hanou a sama s Frankem vyšla z domu. Teprve tehdy se k ní Frank naklonil a políbil ji, krátce, ale sladce, až z toho polibku skoro roztávala.

„Domů je to ještě daleko, večer nekončí, a pojedeme pomalu…“ Vzal ji za ruku a vyšli spolu pod návratí, kde stál stále zapřažený kůň. Frank Anně pomohl nastoupit a usadit se na sedátko na voze, přičemž na ni zezdola pohlédl a zeptal se: „Je něco nového s otcem?“ O tom, že s Matyášem mluvil, neřekl Anně Marii raději ani slovo, věděl, že by se zlobila, ale musel si s jejím otcem promluvit, jenomže to by jí nevysvětlil.

„Ne, nic nového, akorát co mi přijde zvláštní je, že včera u nás otce sháněl statkář Bauman a otec je z toho zdá se nějaký nesvůj. Nevím co se s ním děje.“

Vyjeli z vrat na ulici, a jakmile Frank vrata opět zavřel a nastoupil vedle Anny, zeptal se: „Proč, co je s ním?“

„Já nevím, neřekl mi nic, jen něco koktal, ale nedokázal se vyjádřit. Takže vlastně netuším, jestli to souviselo s Baumanovou včerejší návštěvou, nebo byl otec jen neschopen se mnou mluvit po takové době, co jsme spolu nemluvili vůbec,“ odpověděla Anna a opřela si hlavu o Frankovo rameno.

Jeli noční ulicí, ozářenou tu a tam pouliční lampou, všude vládl klid a jasné nebe nad nimi zářilo svitem měsíce v úplňku a miliardou hvězd.

„Možná jen po takové době nevěděl, co ti má říct.“

„Možná, ale už je to jedno,“ zašeptala Anna Marie a v očích jí zářily hvězdy, když pohlédla na Franka, „nechci teď mluvit o mém otci, jsem ráda, že jsem s tebou a chci mluvit o nás…“

Usmál se, byť trochu mrzutě, ale to v té tmě nemohla poznat. Jsem vážně hlupák, pokud si myslel Frank, copak jsem opravdu věřil, že Matyáš s Annou promluví hned? Ale dobrá, dám mu ještě pár dní, než ho znovu navštívím. Každopádně to mezi Matyášem a Annou dobré není a takhle to zůstat nemůže, ne déle, než bude nezbytně nutné, uvažoval v duchu Frank a zatímco pravou rukou svíral opratě, levou rukou objal Annu Marii kolem pasu a líbnul ji zamyšleně do vlasů. „Dobře, tak budeme mluvit o našem zítřejším výletu,“ nadhodil tajuplně a Anna k němu upřela pohled nadšeného dítěte.

„My si zítra uděláme nějaký výlet?“

„No ano,“ usmál se jejímu nadšení, „musím odvést do Dunajovic opravený pluh, a jestli chceš, můžeš jet se mnou. Pak si zajedeme k Dyji, budeme chytat ryby a k večeři si ji upečeme u řeky na ohni, co ty na to? Dopoledne mám v kovárně ještě nějakou práci, ale zajel bych pro tebe po poledni? Co říkáš?“

„Říkám ano, ale proč bys měl jezdit tam a zpátky… můžu ke konírně dojít pěšky…“

„Ani nápad, dojedu pro tebe a nedohaduj se,“ zavrtěl hlavou a usmál se, takže nakonec souhlasila a znovu si položila hlavu na jeho rameno. „Tak dobře, už se těším,“ zašeptala nadšeně a oba spolu ujížděli tmou vstříc zářivému měsíci.