Hromadný příchod uprchlíků a migrantů znamená pro každý stát velkou výzvu. O to více, pokud na jejich příchod není dostatečně připraven. Příklad Německa ukazuje, jaké překážky, výzvy a rizika jsou s institucí azyl spojené.
Koncem roku 2015 se podle oficiálních údajů na území Německa pohybovalo okolo 155 000 osob, které neměly oprávnění k trvalému pobytu, protože jejich žádost o azyl byla zamítnuta. Koncem roku 2017 se toto číslo pravděpodobně zvýší na 450 000 tolerovaných osob. Při těchto extrémních počtech se člověk musí oprávněně ptát: Proč? Důvody jsou různé.
Tak například, přijde-li Etiopan do Itálie a požádá zde o azyl, získá poměrně snadno povolení k pobytu. Italský stát těmto osobám vyplatí sociální podporu ve výši 2,50 EURO na den, takže je imigrant po příchodu na evropský kontinent prakticky zcela bez prostředků. Jeho cesta tedy pokračuje na sever, hlavně do Německa. Německo sice podle Dublinské dohody není k příjmu uprchlíků a migrantů zavázáno, činní tak ale po rozhodnutí německé kancléřky dobrovolně. Jednak za to může státem podporovaná „Willkommenskultur“, na druhé straně je důvodem rozhodnutí států EU o zrušení kontrol vnitřních státních hranic (Schengen). Jelikož v rámci EU chybí kontrola státních hranic, vede vyhoštění uprchlíků a migrantů k tomu, že se tyto osoby z Itálie během několika málo dní vracejí zpět do Německa. Vyhoštění v takovém případě zpravidla produkuje náklady, ale nepřináší prakticky žádné výsledky. Německo proto tuto možnost nevyužívá.
Občan Etiopie, protože je zcela bez prostředků, podá v Německu žádost o azyl a požádá o sociální podporu. Stát mu sociální podporu vyplatit musí. Důvodem je nedávné rozhodnutí německého ústavního soudu, z kterého vyplývá, že každý cizinec na území Německa bez ohledu na svůj status má právo na finanční podporu. Toto velmi kritizované rozhodnutí je státem a jeho institucemi akceptováno. Náš Etiopan tedy dostane od státu sociální podporu a to i přesto, že nemá žádné povolení k pobytu a do Německa přišel ilegální cestou. V Německu je to sice trestní čin, to ovšem nemá vliv na výplatu sociálních dávek.
Mezitím se úřady zabývají žádostí o azyl a snaží se azylové řízení urychlit. Uprchlíci a migranti ze severní Afriky většinou nemají nárok na ochranu a udělení azylu. Právo na azyl mají v Německu pouze osoby, které jsou ve své zemi kvůli etnickému původu, náboženství nebo politickému smýšlení pronásledovány. Vše ostatní – chudoba, válka nebo přírodní katastrofy – nehrají při udělení azylu žádnou roli. Žádost imigrantů bývá proto zpravidla zamítnuta, protože uvedené předpoklady pro udělení ochrany nebo azylu nejsou u severoafrických států splněny. Po zamítnutí žádosti a vyčerpání všech opravných prostředků musí Etiopan Německo teoreticky opustit. Pokud neodejde dobrovolně, je možné jej vyhostit. Tady ale nastávají další problémy.
Imigranti často přicházejí bez dokladů, které by potvrdili jejich státní příslušnost a tím i zemi původu. Pokud se podaří zemi původu vypátrat, odmítají země severní Afriky při vystavování náhradních cestovních dokladů s německými úřady spolupracovat. Buď pracují velmi pomalu nebo odmítají jakékoliv potvrzení o státní příslušnosti vystavit. A to není pouze fenomén afrického kontinentu. Také Turecko nebo Afghanistán využívají podobné taktiky, aby oddálily příjem vlastních státních příslušníků. Občan Etiopie tedy zpravidla zůstává v Německu a získá status „Duldung“. Tento instrument se používá v případech, kdy vyhoštění není v dohledné době z výše uvedených důvodu možné.
Dalším důvodem, proč vyhoštění obvykle ztroskotá, je onemocnění. Podle německého imigračního zákona (Ausländerrecht) není možné osoby bez povolení k pobytu vyhostit, když existují překážky k jeho vyhoštění. Hrozí-li tedy vyhoštěním zhoršení zdravotního stavu, což někteří němečtí lékaři velmi ochotně potvrdí, není možné občana Etiopie vyhostit. A je úplně jedno, jestli spáchal nějaký trestní čin nebo jiným způsobem ohrožuje bezpečnost státu. To má za následek, že se v Německu na nedohlednou dobu kumulují cizinci bez povolení k pobytu a potřebného statusu.
Situaci zhoršuje fakt, že německý imigrační zákon není úřady striktně dodržován. Důvodem je tlak politiky a společnosti, které za posledních několik let v Německu prošly proměnou. Současné ideologické proudy vedou ke ztrátě respektu k zákonu a státu, k nerespektování platného práva a bránění výkonu soudních rozsudků. Nejlepším příkladem toho, je znemožnění vyhoštění 18-ti leté albánské studentky z března 2015 skupinou levicových radikálů, kteří demonstrovali před budovou soudu a přinutili úřady a soud rozhodnutí změnit.
Výsledkem je obrovský počet ilegálních imigrantů, jejichž pobyt na území Německa je nejistý a nedořešený. Jelikož jim chybí potřebný status, nemohou být tyto osoby zahrnuty do integračního procesu. To podporuje nejen frustraci německého obyvatelstva, které považuje pobírání sociálních dávek za nespravedlivé, ale vede to i k frustraci samotných imigrantů. Výsledkem je zvýšení kriminality imigrantů, vytvoření zločineckých klanů a ghett a vede to nepřímo k radikalizaci a teroristickým útokům. Že kriminalita imigrantů a jejich radikalizace patří k největším výzvám pro stát nelze popřít. Ale co je třeba v takové situaci udělat?
Co opravdu pomůže, je kontrola vnitřních státních hranic, striktní dodržování imigračních zákonů bez ohledu na politické a morální představy společnosti, důsledné stíhání trestních činů a nekompromisní výkon soudních rozsudků. Morální představy společnosti zde nemají své místo. Při uplatnění práva, k čemuž imigrační zákon bezesporu patří, totiž nerozhoduje názor většiny. Při uplatnění práva jde jen o to, právo metodicky tedy objektivně správně použít.
Tento vývoj v sousedním Německu je varováním pro každý stát, který se rozhodne nekontrolované migraci otevřít svou náruč a dovolí veřejnému mínění a jednotlivcům manipulovat s výkladem a uplatněním práva.
