Pokud si snad myslíte, že se jedná o jeden z mnoha článků na téma volby, můžete být v klidu. Ráda bych se dnes zamyslela nad otázkou, kterou jsem dostala od gymnazisty, v jehož třídě jsem vedla workshop. „Chtěl bych být hrdý na svou zemi,“ řekl mladík, „ale moc mi to nejde. Jak jste na tom Vy?“
Následovala salva smíchu jeho spolužáků. Nad svou odpovědí jsem nijak dlouze nepřemýšlela. Vím o sobě, že jsem patriot, jsem hrdá, že jsem Češka. Poté se rozvířila velmi zajímavá diskuse na toto téma… Samozřejmě padaly komentáře k volbě prezidenta a k morálnímu kreditu našich aktuálních politiků. Přiznávám, že v tomto kontextu, je těžké stát za tím, že jsem hrdá. Ale národní hrdost nevychází podle mne pouze z momentální situace.
Cestou domů se mi otázka stále honila hlavou. Donutila mne podívat se dokonce na wikipedii, jak to s tím patriotismem vlastně je. Zjistila jsem, že patřím k myšlenkovému proudu, který se nazývá morální patriotismus. Aha! Proto považuji za důležité připomínat si jména jako Komenský, Hus, Masaryk, ale i Baťa, nebo Horáková.
Jak bude jednou ale tento výčet jmen pokračovat, když řada lidí v situaci, že mají někde v zahraničí říct, že jsou Češi, začne přemýšlet, jestli se k tomu přiznají. Jejich nejsilnějším argumentem je, že jsme národ zlodějů a švejků. Těžko říct. Já osobně si myslím, že svou národní hrdost člověk utváří ze tří základních ingrediencí: z duševního postoje, z morálních zásad, které ctí a šíří kolem sebe, a z ochoty měnit sebe a své okolí tím, co sám dělá a jaký je.
Pokud se budu dívat na své okolí s negativním postojem, uvidím nečestné politiky korumpované ještě více nečestnými rádoby podnikateli, rozvrácenou morálku ve sportu a všechny možné aféry a kauzy v této oblasti, drobné zlodějíčky, kvůli kterým v některých okolních státech mívali v obchodech cedulky „Češi, nekraďte!“ Uvidím i znuděnou mládež opovrhující svými učiteli a rodiče, kteří nezvládají výchovu svých výrostků. Pokud nebudu ctít morální zásady, možná přitakám těm, kdo říkají, že korupce může být v některých případech i užitečná. Pokud mi bude jedno, co se děje v sousedství, nebo jestli mohu změnit přístup k tomu, co dělám, nebo jestli budu neustále poukazovat na své nenaplněné nároky, tak pravděpodobně zjistím, že mé češství dostává trhliny a moje národní hrdost se válí v blátě u kotníků.
Co když ale chci vidět desítky myslitelů, vědců, umělců, sportovců a čestných podnikatelů, kteří celá staletí přináší světu jedinečné hodnoty, ať už morální, nebo kulturní, stejně jako společenské. Co když chci vidět dnešní mladé lidi, kteří s odhodláním jdou za svými životními cíli, přes překážky, proti proudu. Co když preferuji bavit se o těch, kteří mají o tuto zemi upřímný zájem a nehledí na to, kolikrát bylo jejich jméno nebo fotka v novinách, ale jsou ochotni pro lidi ve svém okolí udělat něco navíc, vzít si svůj díl odpovědnosti a zařídit, aby se správné věci děly.
A tady jsme u toho. Myslím, že to začíná u každého z nás. Jací vlastně jsme? Dáváme ze sebe to nejlepší? Skutečně? Ve všem, co děláme? Jsme ochotni přinášet návrhy řešení v okamžiku, kdy si ostatní jen stěžují? Jsme ochotni ujít pověstnou míli navíc, když ostatní frflají, že se vůbec musí pohnout z místa? Řekneme: „Já to udělám!,“ když lidé kolem přemýšlejí, jak se vyhnout práci? Takhle se totiž rodí legendy, na které je pak celý národ hrdý. A když ne národ, tak třeba město, nebo komunita. A možná je úplně jedno, jestli je na vás hrdý národ. Důležité je mít možnost otočit se kdykoliv ve svém životě a moct říct, že to stálo za to. A věřte mi, že takového života si někdo druhý všimne. Myslím, že naše země potřebuje leadery!
