... zdá se vám, že šlapete jako o život, a to tak dlouho, dokud... dokud nemáte takovou rychlost, že ve skutečnosti stojíte ...
první díl zde, minulý díl zde
(Amar Dlabolova)
Do zad mne zatlačila opěrka sedačky, jak jsem se opřel do pedálů. Bajk poskočil a vzápětí zapípalo varování, že proklouzla kola.
„Moc neblbni, s citem,“ napomenul mne Philův hlas z vysílačky.
Na svém monitoru vidí vše, co se děje s mým strojem. Bude mne do poslední chvíle kontrolovat, pak si nechá jen vysílačku a nastoupí na předání štafety.
„Ať nespálíš adhezní vrstvu,“ rozdával dál nezištné rady.
„Jasně, dám pozor,“ spolkl jsem jedovatou poznámku. Oba máme napnuté nervy.
„Nemusíš odpovídat, šetři dech.“
Musel jsem se usmát. O dech se bát nemusím. Dosáhnout kritické rychlosti v co nejkratším čase není v závodu Lagrange Ring věcí dechu nebo svalové hmoty. Ta je spíš na škodu, když pořádně zaberete, jako před chvílí já, žádná adhezní vrstva na pneumatikách vás nezachrání a kola začnou prokluzovat.
Při obvodové rychlosti Lagrange asi 75 km/hod je odstředivé zrychlení na vnitřním povrchu prstence asi poloviční v porovnání s tíhovým zrychlením na Zemi. V tom se dá docela pohodlně žít. Vtip celého závodu Lagrange Ring spočívá v tom, že se jede proti směru rotace stanice. Je to komické, vám se zdá, že šlapete jako o život, a to tak dlouho, dokud... dokud nemáte takovou rychlost, že ve skutečnosti stojíte. Odstředivá síla slábne a slábne, kola stále hůře zabírají, až ztratí kontakt s podlahou docela, a vy se propadnete do beztíže.
Rozhlédl jsem se po ostatních závodnících. Vřetenovitá tělesa ostatních bajků se mačkala v mnoha řadách po celé šířce pruhu. Průhlednou špicí jsem nahlédl do vnitřku sousedova stroje. Pěkný pořízek, skoro se do kokpitu nevejde. Napůl sedí, napůl leží, nohama se opírá do pedálů. Stejně jako já, akorát ty pedály má položené níž, aby koleny neproboural strop.
Konečně jsme se poněkud rozptýlili, bajky vytvořily peleton. Nebyl jsem ani na špici, ani na chvostu, přesně jak je naplánováno. Ručička tachometru stoupá pomalu k vyšším hodnotám. A bude stoupat stále pomaleji. Pak přijde ten správný okamžik vytáhnout z rukávu eso a nechat všechny za sebou. Nevyzkoušená strategie. Hop nebo trop. Ani jsme se neodvážili trénovat, jak by někdo ten náš fígl zmerčil, okopčil by ho a bylo by po výhodě. Když neuspějeme dnes, máme smůlu, příště už budou mít „pomůcku“ všichni. Nebo ji zakážou.
„Amare,“ oživla opět vysílačka, „vše se zdá v pořádku. Za chvíli... vždyť víš. Končím s monitoringem, jdu na sebe hodit postroj. Uvidíme se na místě!“
Trochu mi zatrnulo, za pár minut to přijde. O Philových schopnostech nepochybuji. Ve van Dornových laboratořích řeší problémy o několik řádů složitější, než je kinematika kolotoče. Ale jeho obor to není. A navíc, výpočty založené na simulacích nejsou realita. Odzkoušeno v terénu není nic.
Počítač mne ani nemusí nabádat, abych ubral. Sám cítím, jak kola zabírají méně a méně. Teď začne ta nejzdlouhavější část závodu, kde více než na síle záleží na citu v nohou. Většinou je třeba objet prstenec třikrát čtyřikrát, než bajk nabere kritickou rychlost a ztratí tíži docela. Nám by měl dnes stačit objezd jeden.
Ručka leze nahoru jako šnek, hlavně nic nepokazit. Neuspěchat, ale ani nepropást správný okamžik, jinak se s Philem minu a štafetu si budu moct nechat na příště. Pravidelně se to polovině soutěžících stává.
Teď! Vysunuji z kokpitu dva páry pomocných křidélek. Přihlížející i soupeři nade mnou dělají kříž. Z jejich pohledu jasná chyba, pro letošek jsem skončil. Vztlaková síla křidélek nesmí být použita k překonání tíže, pouze k odpoutání se od země ve chvíli, kdy už žádnou tíži necítíte.
Regule hovoří jasně. Jenomže já nepoužiji vztlakové síly k překonání tíže. A náklon... je snad větší než povolený jeden stupeň? Ani náhodou, je menší, zatraceně menší, je záporný.
Přítlačnou sílu vzduchu nad křidélky jsem pocítil okamžitě. Kola se pevně přilepila k vozovce, nohama zabírám do pedálů. Nejprve opatrně, za chvíli na plno. Zprudka vyrážím dopředu. Ti, co byli před chvílí na špici, se v pár sekundách stávají mým chvostem. Čím rychleji šlapu, tím větší je přítlačná síla, absence tíže přestává vadit.
„Phile,“ hlas se mi trochu třese, chce se mi smát. „Funguje to.“
73, 74, 75 km/hod. Je to tu. Měním sklon křidélek na povolený jeden stupeň, stroj se vznáší. Setrvačnost a minimální odpor vzduchu dovoluje sundat nohy z pedálů, které beztak ztratily smysl. Manévrovat už mohu jen směrovkou a křidélky. Stabilizuji výšku na dohodnutých pět metrů nad povrchem.
„Jsem tam, vyšlo to!“
„Bodejť by ne, přece jsem to spočítal,“ pokouší se o cool tón, ale úlevu a radost se zakrýt nepokouší. Uvědomuje si, že nestačí s dechem, rychle zmlkne.
Zakřivení prstence a letová výška nedovolují vidět o mnoho dál než na šedesát metrů. Zrakem pátrám před sebou, nemohu se vyhnout nepříjemnému pocitu ze stropu tunelu necelých pět metrů nade mnou. Osvětlení a nesčetné funkční prvky se míhají nad hlavou, beztíže vyvolávající pocit pádu z velké výšky ke stabilitě žaludku také nepřispívá.
Konečně se za obzorem vynořil Phil. Přesně v okamžiku a místě, které spočítal.
„Už tě vidím,“ dal jsem mu na vědomí, aniž bych čekal na odpověď. Se vzduchem teď musí hospodařit zatraceně dobře. Létat pomocí mávajících křídel v místním tíhovém zrychlení v lidských silách je, ale stojí to mnoho úsilí, i když mu postroj umožňuje zapojit ruce i nohy. Navíc musí vyvinout co nejvyšší rychlost, abychom se míjeli co nejdelší dobu.
„Leť pořád stejně, podletím tě.“ Zase zbytečná informace, tak bylo dohodnuto, jinak to ani nejde.
Doháním Phila. Snaží se, co jen může, přesto je naše vzájemná rychlost stále vysoká. Srovnat rychlost nemohu. I kdyby to nějak šlo, okamžitě by se vrátila tíže a propadl bych se.
„Připrav se, začínám odpočet... tři, dva, jedna,“ ocitám se pod Philem, „teď.“ Aerodynamické pouzdro na střeše kokpitu se otevírá, osvobozený balónek se štafetou se zatřepetá v proudu vzduchu a stoupá k Philovi.
Trhnu za páku, brzdný padák na zádi vystřelí a zakryje výhled ve zpětném zrcátku. Rapidně ztrácím na rychlosti, tíže se vrací, přistávám. Pomalu dojíždím setrvačností, z boku se vyklápějí opěrná kolečka, aby se bajk i s celým kokpitem nepřevalil. Ke slovu přichází nožní brzda, zajíždím ke kraji dráhy.
Vyskakuji z bajku a zdvihám oči ke stropu prstence. Phil s naditým pouzdrem na štafetu se snaží získat zpět výšku, kterou nejspíš ztratil při chytání štafety. Osvobozený balónek nad hlavou stoupá dále ke stropu.
I přes dvacetimetrovou vzdálenost vidím námahu zračící se ve Philově tváři. Konečně srovnal křídla do požadovaného směru a stoupá k terči s košem. Na celé trase závodu je koš pouze jeden. Další atrakcí pro diváky je tlačenice kolem koše. Té jsme se vyhnuli, jsme tu s přehledem první a hned tak se sem nikdo nedostane. Dokonce tu nejsou ještě ani fanoušci.
Uskakuji, kolem se přehání zbytek peletonu. Když opět zdvihnu hlavu, je již Phil u terče a něco hází do koše. Senzor rozeznává kód štafety a na obrazovkách naskakuje jméno našeho týmu. Jsme první. Jinými slovy, až příští týden vrátíme rozmontovaný bajk a křídla do přepravního kontejneru, můžeme začít přečerpávat raketové palivo do ravenu a nechat ho polepit nejdražšími reklamami. Na závodě ke Cruithne odstartuje jako první.
pokračování: zde
