Holandsko proti moři

Po staletí Holandsko čelí záplavám z moře a opět si vydobývá své území. Ani v dnešní době práce nepřestává.

Členové společnosti Aldebaran se vydali na výlet za fyzikálními zajímavostmi Německa a Holandska. Navštívili jsme stelarátor Wendelstein v Greifswaldu (viz zde) a pak jsme zamířili do Rotterdamu.

Rotterdam je známý holandský přístav, kde ústí do moře Nieuwe Maas, což je říční rameno Rýna. Navštívila jsem zde s několika kolegy zajímavé muzeum Keringhuis, kde se ukazuje neustálý souboj Holanďanů s mořskými záplavami.

V muzeu nejprve přijdeme do obývacího pokoje s televizí. Takhle v poklidu svého obýváku se Holanďané čas od času ze zpráv dozvídají, že se blíží velké záplavy a je nutné se evakuovat. V letech 1993 a 1995 se muselo evakuovat 200.000 lidí.

V Holandsku se staví již od nepaměti hráze na ochranu pozemků před mořem. Tak se vydobývala z moře nová půda. Plochy, které byly chráněny před sezónními záplavami, se postupně zbavovaly soli, vyrostly na nich louky a mohly se zemědělsky využívat.

Oblast nad hrází je nutné odvodňovat. K tomu kdysi sloužily duté kmeny v hrázích. Kmeny se rozřízly podélně, vydlabaly, pak opět spojily. Otvor byl chráněn klapkou, která nepustila vodu z moře nad hráz, ale propouštěla pouze směrem do moře. V muzeu je vidět starý zbytek vydlabaného kmene z doby 120 let n. l., je to pozůstatek jednoho z nejstarších vodních děl západní Evropy.

Postupně se stavěly i větší propusti. Již z raného středověku máme zprávy, že v propustech byla vrata. Nad vraty mohla být zásobní nádrž, která se při přílivu plnila vodou z krajiny a při odlivu se vypouštěla ven. Otevřenými vraty mohly projet i malé loďky. Při přílivu se vrata zavírala. Později se začala používat čerpadla, která při vysokém stavu vody odčerpávala vodu z oblasti za hrází, když vrata musela zůstat zavřená.

Údržba hrází a propustí byla a je velmi náročná. Mnoho energie se spotřebuje na neustálé přečerpávání vody. Některé oblasti Holandska leží až 6 metrů pod normální mořskou hladinou, což je samozřejmě abstraktní pojem, protože příliv, odliv a různé výkyvy stále mění výšku skutečné mořské hladiny. Na odčerpávání vody se používaly známé holandské větrné mlýny. Nyní se používají elektrická čerpadla.

Návštěvníci muzea si sami můžou zkusit odčerpávat ruční pumpou vodu z akvária, kam neustále přitéká. Chvíli vás to baví, ale pak už máte dost a představujete si, že tu vodu je nutné čerpat stále, ve dne v noci.

Holandsko se musí neustále obávat čtyř nebezpečných situací:

1. Povodeň z moře: když se blíží povodeň, zavírají se ochranná vrata na řekách. Hned vedle muzea na říčním toku nové Maasy jsou vidět největší vodní vrata v Holandsku. Počítač každých deset minut vyhodnocuje stav hladiny a má-li být výše než 3 metry nad normální amsterodamskou hladinou, vrata se automaticky zavřou.

2. Příliš mnoho říční vody. Nizozemí je odtokem Evropy. Jsou tu velké řeky, které se můžou rozvodnit v důsledku srážek. Proto se upravují koryta řek a zřizují vedlejší příkopy.

3. Povodeň z moře i z řek. Ve výjimečných případech se musí zavřít vrata, zatímco řeky přivádějí velké množství vody. Pro takovou situaci se buduje jezero Volkerak-Zoommeer.

4. Sucho: v létě přivádějí řeky méně sladké vody a mořská voda se tlačí do zemědělských oblastí. Proto se připouští voda z okolních vodních zdrojů.

Na vodním hospodářství v jižním Holandsku pracují společně stát, provincie, spolek vodního hospodářství a obce. V muzeu jsem si nevšimla žádné zmínky o podílu Evropské unie, i když jde jistě o problémy celoevropské velikosti.

Moderní technika zde dokáže velké věci. V roce 2011 byl mezi Haagem a ústím Nové Maasy vybudován umělý poloostrov, dlouhý dva kilometry. Projekt nese název Zandmotor (pískový motor). Pro jeho stavbu bylo z mořského dna vypumpováno 21,5 milionů krychlových metrů písku. Čerpadla na lodích nasávala písek 10 km od pobřeží a pak byl vyvržen na potřebném místě. Počítá se s tím, že poloostrov bude formován mořskými proudy, bude se blížit ke břehu a postupně zaroste rostlinstvem. Tím se na nějakou dobu ochrání pláže a pobřežní náspy. Projekt financoval nizozemský stát a provincie jižní Holandsko.

Starosti s dorážejícím mořem nemají jen v Holandsku. Evropská města jako Benátky a Petrohrad mají také stavby, chránící před záplavami. Ochrana velkých oblastí hrázemi je běžná i v severním Německu, kde už na konci 13. století byla linie hrází podél celého fríského pobřeží Severního moře. O údržbě a stavbě hrází vypráví německá klasická novela Jezdec na bílém koni od Theodora Storma.

V Británii byl v létě 2019 vyzkoušen princip zandmotoru v oblasti Norfolku, na mořem vyhlodanou pláž bylo navezeno 1,8 milionu metrů krychlových písku.

Na závěr ještě několik faktů o vratech na nové Maase (Maeslantkering), která jsme pozorovali z okna muzejní kavárny: zavírání vrat trvá asi 2,5 hodiny. Nejprve se zaplaví nádrže, ve kterých jsou křídla vrat uložena. Tím vrata začnou plavat. Pohonné jednotky je vysunou na řeku. Když se obě křídla vrat setkají, otevřou se ventily v dolních komorách a pustí dovnitř vodu. Tím vrata klesnou na dno řeky. Po bouřce se voda vypumpuje a vrata se vrátí zpět do svých doků. Čepy pro tato vrata vyrobila Škoda Plzeň. Zařízení bylo slavnostně uvedeno do provozu roku 1997.

Když si uvědomíme dlouhodobý boj člověka proti vodnímu živlu, lépe chápeme obavy z případné klimatické změny. Kdyby roztál antarktický ledovec, hladina moře by se zvedla o desítky metrů a dosavadní vodní díla by byla k ničemu. Proto je důležité stále měřit meteorologické veličiny a o tom bude hovořit další blog. Krátce poté jsme totiž navštívili sídlo Eumetsatu v německém Darmstadtu.