Sci-fi: Na dohled Cruithne 28. část

první díl zde, minulý díl zde

(Jyri)

Musel jsem se kousnout do rtu, abych se nerozchechtal. Přestálé napětí, nervy napnuté až k mezi pevnosti, pak ten trapný trik s mechanickou rukou a nakonec se musím dívat, jak ten dědek motá uzly.

Kdyby se Gregor přiřítil jen o chvilku později, už by mne na té mechanické ruce nenašel. Jenomže jsem měl smůlu a on byl připravený. Nejdřív mi smyčkou stáhl nohy a připoutal ke konstrukci ravenu, abych mu nepláchl. Pak si mě normálně lanem přitáhl a začal svazovat ruce, což mne paradoxně pobavilo.

„Motáte ty uzle jak stará babička,“ neodpustil jsem si hloupou poznámku. Není prozíravé upozorňovat ho na jeho chyby. Asi neměl bráchu, se kterým by soupeřil, kdo se rychleji dostane z pout. To by mi to lano tak prostomyslně neotáčel kolem zápěstí, ale dělal by pořádné osmičky a každou by stáhl jednou příčnou smyčkou. A hlavně by mi svazoval ruce za zády.

„On tě ten humor za chvíli přejde.“

Oddechl jsem si, nepochopil, čemu jsem se vysmíval, a dál pokračoval ve svém naivním úsilí. Poněkud jsem oddálil zápěstí od sebe, abych zvýšil napětí pout. Stačí, abych pak polevil v tlaku, a provaz se sám uvolní.

„Tak, z toho se nedostaneš,“ pochválil si nakonec své dílo. „Kluci,“ obrátil se na Alana s Eliasem, „pohlídejte ho, jdu pomoct Alfovi.“

Gregor se ani neohlédl a upaloval tam, kde cítil větší nebezpečí. Alan balancoval na trubkové konstrukci ravenu, držel se jen jednou rukou a druhou na něco ukazoval Eliasovi schovanému kdesi za zádí. Po Gregorově výzvě se na mne oba otočili.

„Jasně, kapitáne, hned jdu k němu,“ ujistil ho Alan. „Eliasi, až to doděláš, přijď za mnou.“ Když si pospíším, nezmůžou se na odpor. Když se mi povede, co mám v úmyslu, ručička vah se rázem převrátí.

Nastala moje šance. Střídavě tisknu zápěstí k sobě a zase je oddaluji. Pouta se chovají přesně tak, jak jsem očekával, pokoušejí se zaříznout do ruky, ale nejsou dostatečně utažená, nevhodný způsob uvázání jim dává dostatek volnosti a pomalu kloužou po hladkém povrchu skafandru přes dlaně pryč. Poslední vzepření a stočený kus provazu odlétá.

Trochu jsem se pootočil, aby Alan nemohl vidět, co dělám, ale nejspíš zahlédl, že se děje něco neobvyklého, a přidal na tempu. Nohy mám stále svázané, není čas s tím cokoli dělat, ale to mým plánům nevadí. Jedním pořádným skokem jsem u ravenu, v letu se zachytávám trubkové konstrukce, přetáčím se a plnou rychlostí narážím nohama do Alana. Rázem si vyměňujeme stanoviště. Alan mává rukama, ale nenachází nic, oč by se zachytil, a odlétá směrem k raketovému věnci. Zaujímám místo v kokpitu. Vyhrál jsem.

Řídit letoun bych nejspíš nedokázal, sportovní raven je ale něco jiného. Řízení musí být co nejjednodušší. Počítačová výpomoc se bere za nesportovní, pilot se musí spoléhat sám na sebe. Na druhou stranu se nemusí trápit podružnostmi jako pohodlí a bezpečnost pasažérů, kteří tu nejsou. Ve výsledku je tu jen knipl a akcelerátor. Tady byla sice ještě nějaká další hejblata, ale na první pohled je sem přidělal nějaký kutílek na poslední chvíli. Pro můj účel budou zbytečná.

Ještě potřebuji... tady to bude ono. Startér, který otevře nádrže s palivem a zažehne směs. Elias je někde vzadu, při troše štěstí ho žhavé plyny smetou z lodě pryč.

Asi bych se měl připoutat, ale už se strhl poplach, slyším výkřiky, všimli si mě. Odklápím krytku ze startéru, tisknu spínač. Zapraštění neodrušených elektrických jisker zažehávajících palivo bylo poslední, co jsem slyšel. Pak do mne narazil rozjetý rychlík.

(Elias)

Sledovali jsme kapitána, jak jistými pohyby zneškodňuje Jyriho. Konečně jsem po dlouhé době pocítil klid, sedla na mne únava.

„Nezdá se ti, že se pohybujeme?“

Rázem bylo po únavě, rozhlédl jsem se. Alan měl pravdu. Raven se sice pomalu, ale zřetelně pohyboval.

„Asi jak jsme z něj slezli...“

„Nebo když jsme do něj vlezli. To je fuk. Co budeme...“ Lana na ukotvení jsme už neměli, chvíli jsem se rozhlížel.

„Už vím,“ ukázal jsem naviják mechanické ruky. „Já tam dojdu,“ dodal jsem, když jsem viděl, že nerozumí, a pár skoky byl u navijáku. Trochu jsem se zdržel s pojistkou, ale pak už to šlo jak na drátku.

„Kluci, pohlídejte ho, jdu pomoct Alfovi,“ vpadl mi do práce kapitán. Musel jsem si pospíšit. Nad sebou jsem zahlédl jakési zablesknutí.

„Pozor!“ zakřičel Alan přesně v tu chvíli, kdy mi došlo, co znamenají elektrické jiskry někde v hloubi hlavní trysky. Mohutný trychtýř mířící přímo na mne se připravoval vychrstnout do prostoru masu rozžhavených plynů. Zatím byla jejich koncentrace příliš malá, ještě nehořely ani hořet nemohly. To se ale muselo v příštích okamžicích změnit.

Sebral jsem veškeré síly a odrazil se nazdařbůh do prázdna. Jakékoli krátkozraké, ale rychlé rozhodnutí bylo v tu chvíli lepší, než zůstat na místě s dokonalým plánem. Povrch lodi náhle zjasněl ozářen plamenem právě zažehnutého motoru. O něco jsem zabral, mé tělo nabralo rotaci, raven opírající se o plamenný chvost mi vlétl do zorného pole. Celé těleso ravenu se v tu chvíli stalo obrovským raketovým motorem, ostatní části, jako třeba kokpit s posádkou, byly proti tomu všemu okolo zanedbatelné.

Teď jsem naplno pochopil příkaz, abychom celý let absolvovali pouze na tah korekčních motorků. Inženýři na Lagrangi vyštelovali už tak silný závodní motor na maximální výkon, který by živá posádka nesnesla. Priorita byla jiná, dopravit nám na Cruithne zbraně. Jenomže, tentokrát v těch raketových saních seděl živý člověk. Pokud ovšem ještě živý byl.

Nebylo mi dáno dlouho jev obdivovat. Před očima se mi jen mihl. Chtěl jsem se podívat za ním, ale má vlastní rotace mi v tom zabránila. Obraz před očima létá, mechanická ruka, trup lodi, v úkrytu za věncem raket se choulí Alan. Jeho bezpečí mi připomnělo vlastní nevýhodnou polohu. Letěl jsem podél lodi, kousíček nad ní, a přece nekonečně daleko.

Musel jsem se nějakým nepochopitelným způsobem otočit, opět vidím raven, ale letí opačným směrem. Než jsem se zorientoval, zaznamenal jsem další přelet a zase další, pokaždé na opačnou stranu.

Deja vu, tohle jsem už zažil. Je to pár dní, bezstarostná zábava na laser game. Letím bezmocně kousíček od kontejnerů a nemám šanci se k nim přiblížit. V tom se z neznáma vynoří dvě ruce a stáhnou mne do bezpečí. Tentokrát to byly ruce kapitánovy.

„Sláva bohu,“ slyším jeho úlevný hlas. „Jsi v pořádku?“

Dívá se mi do přílby a já jen němě přikyvuji, víc ze sebe nedostanu. Kapitán se pokusí o úsměv, ale rychle mu dochází, že se dívám někam za něj. A že se dívám nejspíš na něco, co mi bere sílu mluvit. Ohlíží se a vidí raven řítící se přímo na nás. Snažím se opět zachránit skokem, bohužel kapitán má stejný nápad. Stejný co do okamžiku i co do směru, překážíme si.

Pomalu se loučím se životem, naposledy se ohlédnu po ravenu. Evidentně změnil kurs a stále více uhýbá, již ho vidím z boku. Tryska je stále doběla rozpálená, ale plamen chybí, raven se už pohybuje pouze setrvačností. Zřejmě došlo palivo rozpočítané pouze na cestu sem. Je to štěstí, protože směr letu se stále mění, již vidím vnitřek trysky. Kdyby byla stále v činnosti, nejspíš bych za chvíli stál v proudu žhavých plynů.

„Tam,“ sleduji kapitánovu napřaženou pravici. „To lano.“

Teď už také vidím příčinu neustálého stáčení dráhy rakety. Lano, kterým jsem ravena sám osobně připoutal. Ten teď létal kolem mechanické ruky a pomalu se na ni navíjel. Se stále se zmenšujícím poloměrem rostla, poslušna zákona zachování momentu hybnosti, i jeho úhlová rychlost. Nakonec se ruka s ravenem utkala ve vyrovnaném zápasu a v citelném otřesu se spojila v jediné těleso, v jediný chuchvalec zohýbaných trubek a konzolí. Pár uvolněných součástí pokračovalo v letu a v pár okamžicích zmizelo v okolním vesmíru.

První se vzpamatoval Jari. „Jyri!“ ozvalo se v sluchátkách a já uslyšel v jeho hlase úzkost. Nevím, zda ho Alf nedržel, nebo se mu Jari vykroutil, ale bylo to celkem jedno. Měl-li Jari ještě fyzickou sílu se prát, chuť ho již opustila. Byl to on, kdo byl první u trosek.

Když jsme dolezli k němu, držel bratra v náručí. Jyri měl nohy stále svázané, patrně jen díky lanu z toho šíleného kolotoče nevyletěl. Jari se snažil na něho mluvit, rty se pohybovaly, ale neslyšeli jsme jediné slovo. Z nasvíceného vnitřku přílby ležící postavy na nás hleděly nevidomé oči. Z koutku bílých rtů vytékala rubínově červená tekutina.

(Gregor)

„Uhni!“ odstrčil jsem hrubě Jariho, když jsem viděl, že není schopen nic smysluplného podniknout. Nebránil se, byl apatický, uvolnil sevření, Jyriho tělo bezvládně vyplulo, po nekonečné vteřině jsem dokázal nahlédnout do jeho přílby na ukazatele životních funkcí. Už minutu bez pulsu. Největší zátěž patrně nebyl sám náraz před půl minutou, ale dlouhotrvající přetížení po tom ztřeštěném startu.

„Zástava, musíme dovnitř!“ křikl jsem na přihlížející.

Jari se opět našel. Pochopil, že jestli se chce zhroutit, bude k tomu mít ještě spoustu času. Záleželo na sekundách. Jako kosmonauta jsem si ho vždy cenil, teď jsem viděl, že s námi bez domluv potáhne za jeden provaz. Alf, já a Jari jsme si standardními nadřenými pohyby bez přemýšlení podávali Jyriho skafandr jeden druhému a v rekordně krátkém čase se přesunuli k nejbližší přechodové komoře.

„Kluci, vy musíte jinou komorou,“ otočil jsem se na Eliase, který s Alanem zůstal hluboko vzadu. Našemu tempu nemohli stačit. „Všichni se do jedné nevejdeme,“ dodal jsem na vysvětlenou.

„To ani my,“ upozornil mne Alf, který už otevíral vnější dveře. „Je tak pro tři.“

„Jari sám venku zůstat nemůže, budeš ho tu muset pohlídat. Já se uvnitř postarám o Jyriho.“

„Gregore, vezmi mě dovnitř, chci být s Jyrim,“ promluvil poprvé Jari. „Budu spolupracovat, přísahám.“

„Tvoje přísahy...“ nedopověděl jsem. Za jeho přísahy bych nedal ani slevový kupón do muzea řasenek. Uvěřil jsem ale, že spolupracovat skutečně chce. Důvod ležel mezi námi a pomalu z něj vyprchával život.

„Dobře, pomůžeš s resuscitací,“ přisvědčil jsem již na půl vsoukaný do komory.

„Kluci,“ zavolal jsem, dokud se ještě signál nepřerušil.

„Příjem,“ ozvalo se jednohlasně.

„Vy vlezte dovnitř druhou komorou. Najdete ji?“

„Už k ní lezeme.“

„Ok. Alfe, oprav věnec a co nejrychleji se vrať. Startovací sekvence stále běží.“

Ještě jsem zaslechl Alfovu zašuměnou odpověď a pak se dveře zasunuly.

(Jari)

Přechodová komora se ještě ani nenatlakovala a už jsem začal z Jyriho rvát skafandr. Je to proti všem předpisům, ale mám už vyzkoušené, kdy uvolnit první sponu, aby se skafandr otevřel přesně s rozsvícením zelené kontrolky. Ostatně, Gregor si nepočínal jinak.

„To je doba,“ kývl jsem na druhé dveře, sotva jsem odhodil přílbu.

„Klid, už se otevírají.“

Trvalo nekonečně dlouho, než se dveře zcela otevřely a odkryly pohled na chodbu. Na protější stěně má být podle předpisů vestavěná skříňka s resuscitační jednotkou. Tahle byla otevřená, na dlouhém husím krku poletovala dýchací maska. Někdo potřeboval kyslík a neměl čas se zdržovat s uklízením. Defibrilátor byl na svém místě.

Gregor přiskočil, jistým pohybem otevřel kryt. Kontakt se přerušil, řídicí jednotka zareagovala a spustila akustickou nápovědu.

„Vyjměte brašnu s defibrilátorem ze skříňky, otevřete ji a aktivujte stisknutím zeleného tlačítka,“ ozval se z reproduktoru vyrovnaný, uklidňující autoritativní hlas. Při výcviku nás tyhle pitominky spolehlivě rozesmívaly, postup nám přešel do krve, jakákoli nápověda nám připadala zbytečná. Nevěřili jsme instruktorům, když se nám pokoušeli namluvit, že při osobním zainteresování v krizi snadno selžeme. Dnes jsem jim dal za pravdu.

„Odhalte hrudník pacienta,“ pokračoval hlas, když Gregor přístroj zapnul.

„Odhalte...“ nedokončil opakování přístroj. Jyriho triko jsem již dávno roztrhl, tak Gregor hlášku přeskočil.

„Odlepte bílé elektrody z šedé plastové krabičky. Nalepte elektrody na obnaženou pokožku...“

Přestal jsem poslouchat, Gregor dělal vše s matematickou přesností, odklepával hlášky dříve, než je automat stačil doříct. Byl jsem rád, že je tu právě Gregor, na jeho místě... ale nezbylo tu pro mne místo... záviděl jsem mu... protože jsem musel jen bezmocně přihlížet. Jyri připomínal hadrovou panenku. Kdykoli s ním Gregor pohnul, ruce a nohy bez odporu zavlály prostorem. V prstech mu zaškubalo, vypadalo to děsivě. Okamžitě jsem zpozorněl. Život v něm tedy ještě je! Škubání - nedostatek kyslíku. Umělé dýchání! Zatímco tu jen tak stojím...

Přiskočil jsem, naučeným pohybem stiskl Jyrimu nos a druhou rukou pootevřel ústa. Gregor na mne udiveně pohlédl.

„Ustupte od pacienta, analyzuji srdeční rytmus,“ vpadl do řeči automat dříve, než stačil Gregor cokoli říct.

Odsunuli jsme se od Jyriho a nekonečné vteřiny čekali.

„Výboj doporučen, ustupte od pacienta... Nyní aplikujte výboj, stiskněte blikající oranžové tlačítko. Teď!“

Gregor neváhal ani chvilku. Jyriho tělo se propnulo v elektrické křeči.

„Výboj aplikován, můžete se dotýkat pacienta. Zahajte resuscitaci.“

Masáž srdce v beztíži je akrobatický výkon. Není tu gravitace, aby zachránce mohl na pacienta nalehnout a řádně stlačit hrudník. S tím výcvik samozřejmě počítá. Gregor se nohama předpisově zapřel o protější stěnu, překřížil dlaně a začal Jyrimu periodicky stlačovat hrudník.

„Teď je čas na dýchání,“ stačil na mne ještě křiknout.

Znovu jsem stiskl Jyriho nos a stlačil bradu ke krku. Pohled mi padl na kyslíkovou masku resuscitační jednotky. No ovšem, na co myslím! Rychle jsem po ní hrábl, přívodní hadice se napnula, ale stačila. Nasadil jsem masku na obličej a přepnul ovládání do režimu automatické ventilace. Hrudník se začal nadouvat a splaskávat.

Pokusil jsem se nahmátnout tep na krkavici, ale nevěděl jsem, zda cítím skutečný puls nebo jen ozvěnu Gregorova snažení. Možná to byl jen můj vlastní tep v konečcích prstů. Očima jsem zajel k otevřeným dvířkám lékárničky. Jejich vnitřní strana je vybavena poutky s laickými injekčními stříkačkami na jedno použití. Ta s piktogramem červeného srdce chyběla. Nebyl čas přemýšlet o tom proč.

Ohlédl jsem se na Gregora. „Můžeš ještě?“

Pouze kývl hlavou, což bylo v příkrém rozporu s tím, co jsem viděl. Masáž srdce je vyčerpávající, mokré vlasy již další pot neudržely a ten se začal rozlévat po celém obličeji. Zavřené oči svědčily o tom, že ho v nich začala pálit sůl. Zatřásl hlavou, kapénky se rozstříkly do okolí, ale výrazně si nepomohl.

„Teď já,“ odstrčil jsem ho. „Pohlídej respiraci!“

Se špatně zakrývanou úlevou mi přenechal své místo. Zapřel jsem se, jak jen to šlo a pokračoval v tom, co on začal. Stisk, uvolnění. Stisk, uvolnění. Rychle, závisí na tom všechno. Jyriho tělo nekladlo žádný odpor, hlavou se mi honilo varování instruktora, abychom nepolámali žebra. Cítil jsem, že mi docházejí síly. No tak, srabe!

„Vystřídáme se,“ zaslechl jsem Gregora.

„Za chvilku, ještě...“

Nedořekl jsem. Jyriho tělo se začalo bránit, hrudník již nešel stlačit. Sebral jsem zbytek sil a... a zase polevil.

„Obnovilo se svalové napětí,“ vykřikl vzrušeně Gregor bedlivě pozorující končetiny. Opatrně sejmul dýchací masku. Tělo s sebou několikrát škublo, ozvalo se zakašlání a pak jsme jen s úlevou sledovali pravidelně se zdvíhající hrudník.

„Padáme na ošetřovnu.“

pokračování: zde