Hudební legendy 1: Queen - návrat cosmo rocku

Minulý měsíc se novým počinem opět připomněla jedna z největších hudebních legend, kapela Queen, která v reinkarnované sestavě s novým zpěvákem Paulem Rodgersem a už bez stabilního baskytaristy vychrlila do světa novou placku The Cosmos Rocks. Není mnoho vhodnějším interpretů a možností, kterými by se dal začít tento seriál, zabývající se hudebními legendami, dinosaury, kteří po mnoho let ovlivňovali (a spousta z nich stále ovlivňuje) jak domácí, tak zahraniční hudební scénu.

Počátky této rockové „královny“ sahají až někam k době, kdy sovětská armáda okupovala naši republiku. Tehdy 2 vysokoškolští studenti Roger Taylor a Brian May založili skupinu Smile, za jejíž mikrofon se postavil Tim Staffell. Ten ovšem neměl příliš zájem na tom, budovat kariéru v showbusinessu a tak asi po dvou letech kapelu opustil. Mezitím ovšem stihl přemluvit Farokha Bulsaru, který si začal říkat Freddie Mercury k tomu, aby ho za mikrofonem nahradil. Posledním kamínkem do mozaiky s názvem Queen byl John Deacon, který do kapely nastoupil jenom o pár týdnů později. Tím ovšem začala pro kapelu doba nejtěžší práce, čas mnohahodinových zkoušek, sehrávání se, potloukání se po různých barech a tancovačkách a doba prvotních neúspěchů. Vždyť například první singl Keep yourself alive byl naprostým propadákem.

Brian May:“ Těch prvních pět let, kdy jsme se tak protloukali, není vidět. Bylo to hrozně depresivní. Tak dlouho jsme spolu hráli a nedokázali jsme nic jiného, než jenom zkoušet a skládat. Pořadatelé koncertů nás nechtěli, protože jsme neměli desku a žádná firma s námi nepodepsala smlouvu, protože jsme nekoncertovali.“

Kapela nahrála první tři alba, která ale stále neoslovila žádné masy publika. Přitom na albech Queen I, Queen II i Sheer heart attack se najde spousta do dneška nedoceněných skladeb. Náznak obratu k lepšímu znamenal singl Killer Queen, který oslovil jak fanoušky popu, tak i rocku. V tu dobu ale Queen chystali první zásadní zlom ve svojí kariéře – natáčení dvojice z nejdražších a nejextravagantnějších alb hudební historie vůbec – A night at the opera a A day at the races. Na prvním z nich se nacházela píseň, která znamenala pro kapelu tolik, jako například pro tuzemský Olympic skladba Dej mi víc své lásky. Píseň, díky níž kapela vstoupila do širokého podvědomí publika. Píseň, která vůbec zřejmě poprvé tak okatě propojila světy rocku a opery. Bohemian rhapsody. A na obou deskách byly i jiné hity – například pecka Somebody to love, nebo píseň, se kterou poté tradičně uzavírala kapela svoje show – Mayova úprava hymny britského království God save the queen. Kapelu tento úspěch neuvěřitelně nakopl a poté začala svoje singly a alba chrlit s neobyčejnou rychlostí i úspěšností. Jen si vzpomeňme na rok 1977, album News of the world a dvě úvodní skladby, které se poté natrvalo vryly do paměti i značné části sportovního obecenstva – We will rock you a We are the champions. Po těchto úspěších chlapci natočili 2 méně úspěšné opusy Jazz a The Game a přemýšleli, kde najít nový impuls pro pokračování kariéry. Našli výzvu v podobě napsání soundtracku k filmu Flash Gordon a titulní píseň je vrátila směrem k výšinám. V tu dobu se ale už skupina začínala malinko odklánět od glamrocku či artrocku 70.let a začala experimentovat se zvukem, který na počátku 80.let hodně  "frčel" – discem. Jeho náznaky byly už slyšet v nahrávce Another one bites the dust, ale naplno se tato inspirace projevila zejména na albu Hot space, které také podle toho bylo náležitě chladně přijato. Aby ovšem nedošlo k mýlce – to jak talentovaní skladatelé v kapele byli, se projevilo na albu The Works, které bylo znovu hodně popové, ale objevily se na něm 2 diskotékové hity, kterými byly opět zbourány téměř všechny hitparády – Radio Ga Ga a I want to break free. Kapela už dávno předtím objevila kouzlo videoklipů (viz například Bicycle race, či Fat bottomed girls), pokud ale někdo vzpomene klipovou tvorbu u „královny“, na povrch mysli mu vytane zejména klip, kdy jsou všichni 4 převlečeni v ženském úboru – I want to break free. Odhaduji, že právě tento vynesl kapelu na piedestal nejen díky výborné písni, ale i perfektnímu klipovému ztvárnění a výtečným hereckým výkonům. V tu dobu už Queen nejenomže bourali videoklipové či singlové hitparády, ale i rekordy v návštěvnosti jejich koncertů a turné. Na letiště v Rio de Janeiru na ně přišlo čtvrt milionu lidí a i ostatní místa na celém světě byla narvána k prasknutí. Vrchol kariéry kapely nastal v letech 1985-86 kdy se hojně spekulovalo o rozpadu a krizi uvnitř kapely, což Freddie dost jadrně komentoval na záznamu koncertu z Wembley roku 86.

Po stadionové šňůře, která svým způsobem započala už rok předtím na legendárním Live Aid kapela oznámila koncertní pauzu. Začala se věnovat pouze studiovému nahrávání a nikdo nevěděl proč. Rojily se nejrůznější teorie a ani samotná studiová tvorba kapely i když byla samozřejmě nadále velmi vysoké úrovně, nedosahovala kvality alb vydaných před turné „Kind of magic“. Nahrávky The Miracle a Innuendo a hlavně klipová ztvárnění singlů stále více napovídaly, že s Freddiem není něco v pořádku. Spousta lidí samozřejmě věděla o jeho bouřlivém životě, mejdanech s kamarády i kamarádkami, drogách či promiskuitě, nikdo ale nechtěl nahlas vyslovit to, co Freddie věděl už zřejmě během posledního koncertního turné. Že má AIDS. Tato nemoc se dostala do širšího podvědomí lidí až v 80.letech v souvislosti s masivní expanzí především v Africe, proto ještě neexistovaly prakticky žádné účinné medikamenty, které by dokázaly tuto nemoc alespoň dostatečným způsobem utlumit, když ne zcela zastavit. Poslední album, jehož vydání se Freddie dožil, bylo Innuendo, na kterém si ještě dojemně zavzpomínal v písni These are the days of our lives a které obsahovalo také zřejmě poslední nesmrtelný hit kapely - The show must go on.  Na konci roku 1991 oznámil to, co už celý jeho fanouškovský svět tušil – nemoc AIDS byla dokonce už v takovém stadiu, že necelých 24 hodin nato Freddie zemřel….

Na základě toho stoupla opět obrovským způsobem poptávka po hitech i starších albech Queen a v roce 1992 se konal strhující bombastický koncert na stadionu Wembley, kterého se zúčastnili snad všichni, co v té době v hudbě něco znamenali. Freddie ale ještě nechal po sobě pár rozpracovaných skladeb, které kapela nechtěla nechat ležet „u ledu“ a tuto poslední studiovou albovou práci pod hlavičkou Queen vychrlila do světa v roce 1995. Album obsahovalo velké množství singlů a bylo velmi úspěšné. Tímto se zdálo, že je kapitola Queen navždy uzavřena. Samozřejmě – stále se vydávaly reedice starších alb, s nástupem formátu DVD spatřily světlo světa koncertní nahrávky v digitální kvalitě, ale zbylí členové Queen o sobě dali vědět až v roce 1998. Sestavili kompilaci Queen rocks, která se skládala převážně – jak už z názvu vyplývá – z rokovějších nahrávek, ale bylo tam i jedno milé překvapení pro fanoušky.

Brian May:“Já doufám, že jsme rock dělali a vždycky dělat budeme, ale tohle album je jiné. Tady to má být nářez od začátku až dokonce, jenom singly jsou volnější, aby se dostaly do rádia.“

Zbylá trojice natočila singl No one but you, což současně znamenalo i definitivní derniéru v kapele Johna Deacona, basáka, který už se od té doby nepodílí na žádných projektech s kapelou. V mezidobí Taylor s Mayem dali o sobě vědět třeba nějakým remixem (spousta z nich ale skalním fanouškům hnula žlučí, tak jako verze We will rock you s „boybandem“ Five).

Ten pravý comeback ale v roce 2005 skutečně nastal. Za mikrofon si stoupl exčlen skupin Free a Bad Copany Paul Rodgers a společně s Taylorem a Mayem odjeli turné Return of champions. Jelikož chemie zafungovala, zavřeli se společně do studia a výsledkem jejich společné práce je album, zmiňované na začátku článku – The Cosmos Rocks.Album, které nemá ambice lámat prodejní rekordy, ani překonat nejlepší nahrávky původních Queen. Album, které bylo natočeno hlavně pro radost muzikantů, kteří ve svém oboru byli po desetiletí skutečnými personami a kteří i dnes mají světu – i svým fanouškům – co říct…..