Dilema hudebních kapel: Kdy skončit.....?

V současné době existuje stále více domácích i zahraničních kapel, které už věkově hrají tzv.“přes závit“. Pojďme si rozebrat, co je k tomu asi tak vede…

Nejprve se zastavme v zahraničí, protože tam existuje kapela, která už hraje 5. desetiletí a stále je každé její turné i každá nová deska obrovskou událostí. Rolling Stones. Když v roce 1963 začínali, těžko tušili, že za dalších 45 let budou objíždět nabité stadiony po celém světě a ještě k tomu chrlit stále nové a nové písně..jejich hudba, jak se zpívá v jejich hitu z roku 1974 „It‘s only rock’n’roll“ a v tom je právě jejich  síla. Jejich mamutí turné bývají vesměs na špici žebříčků nejvíce vydělávajících hudebních akcí na světě a počet jejich fanoušků neklesá, ba naopak. V dnešní době, kdy ze všech hudebních kanálů na nás koukají lidé s náušnicemi v uchu a s obrácenými kšiltovkami na hlavě, mluví něco do rytmu (vesměs ani nevíme co, protože i dobří angličtináři můžou těžko stíhat celý text a chápat souvislosti) a zpívají styl zvaný hip hop, nebo r’n’b, tak se kvalitní rokenrol stává nedostatkovým zbožím.

Těžko zazlívat kapelám, jako jsou The Who, Led Zeppelin či Queen že se pokoušejí po letech oživit tyto rockové dinosaury, problém bych viděl v tom, že někteří členové těchto kapel nežijí a právě tyto kapely se zkoušejí resuscitovat po mnohaletém odmlčení. Někteří můžou namítnout, že i ve fungujících slavných kapelách docházelo k úmrtím – u výše uvedených Stonů se utopil na začátku sedmdesátých let kytarista Brian Jones, u australských AC/DC (kteří právě mimochodem chystají k vydání nové album) se počátkem osmdesátých let upil Bon Scott, přesto právě tyto kapely bez nějaké větší pauzy pokračovaly v činnosti a navázaly na započatou práci.

O našich kapelách toho víme ještě více. Je s potěšením sledovat, jak některé zrají jako víno – viz vzrůstající popularita kapely Aleše Brichty – AB Bandu, skvělý koncert Arakainu u příležitosti jejich čtvrtstoletí od vzniku, který se konal vloni, vesměs velmi dobré ohlasy na návrat Kreysonu s v tvrděrockových vodách „znovuobjeveným“ Láďou Křížkem, neuvadající popularita Kabátu, jsou tu ale i příklady, které naopak jsou i trošku smutným vyústěním toho, když je pro muzikanty jejich droga zvaná koncerty a nahrávání natolik silná, že nejsou schopni mít v sobě tolik soudnosti a včas odejít ze scény. Pro konkrétní příklad musím bohužel jmenovat Katapult, který skončil svojí činnost až letos po smrti bubeníka Tolji Kohouta a díky velkým zdravotním problémům „Dědka“ Šindeláře (takže vlastně takový smutnými okolnostmi vynucený konec), nadále vystupujícího Vladimíra Mišíka i některé jiné interprety, kteří se pohybují už takříkajíc „na hraně“, jako Olympic, nebo Karel Gott. Při svých koncertech už někteří musí pouze sedět na barové stoličce, jiní si zase staré písničky musejí kvůli věku a s ním souvisejícím opotřebením hlasivek posouvat melodie o tóny níž a písničky už nemají takové vyznění jako kdysi.

Ano, všechny výše jmenované interprety poslouchám prakticky stejně rád, u některých už ale raději poslouchám pouze starší desky a některým už raději na koncert nepůjdu, abych si je zachoval v paměti pouze v té nejlepší formě….