Zahradníkův duben

„Duben, to je ten pravý a požehnaný měsíc zahradníkův“, napsal Karel Čapek v roce 1929. Já mám začátek jara navždy spojený se zahradničením od dubna o čtyřicet let pozdějšího.

Můj první zážitek s půdou. Kousek pole blízko řeky se rozděluje na menší kousíčky, já, sestra a náš tatínek vybíráme kamení a střepy nějakých hrnků a džbánků, snad to nebyly nálezy archeologické, vhodné do muzea, a házíme je na hromadu. Za rok už byla v těch místech oplocená kolonie deseti zahrádek po čtyřech arech a každá se zelenala, kvetla, voněla a dávala první plody. Na tom malém pozemku vypěstoval tatínek za více než půl století neskutečné množství zeleniny, ovoce, řepy, brambor a květin. Bavilo ho to, po práci v kanceláři relaxoval fyzickou činností venku. Maminka tam moc nechodila, ale doma všechno zpracovala. Měli s tátou dohodu, že ji nebude přemlouvat. Ráda a skvěle nakládala malé křehké okurky, červenou řepu, sušila bylinky, vařila kompoty a rybízové džemy, mrazila kořenovou zeleninu na zimu a pekla jablečné štrúdly. My se sestrou jsme spíš mlsaly hrášek, angrešt a obrovské broskve, které vypadaly jako dovezené ze subtropů. Radovaly jsme se z kytiček ve váze, ale do pomoci zahradníkovi jsme se zrovna nehrnuly. Někteří původní zahrádkáři se vyměnili, z rodičů se stali prarodiče, a dodnes je nejčastější odpověď na otázku: Kde je děda? Na zahrádce. V každou denní i roční dobu. Chodí tam za ním už i pravnoučata.

Nějaký čas jsme pak měli s manželem pronajatou nevelkou zahrádku ve městě. V bytě za oknem jsem si kelímcích od jogurtu předpěstovala malé rostlinky, ven šly až v květnu, “po zmrzlejch”. Z neznalosti jsem zasadila snad sto keříků rajčat na malém záhonku. Jenže ten rok bylo horké suché léto, žádná plíseň, tak ta minidžungle plodila až do poloviny října.

Později jsme žili na vesnici. Bylo tam pole a velká zahrada. Zkoušela jsem pěstovat (a následně využít v kuchyni) téměř všechny plodiny z knihy Zelenina na zahrádce, kterou jsem dostala pod stromeček. A tak moje rodina zažila výlety (nebo úlety?) do světa vegetariánství, veganství i makrobiotiky. Můj „zahradníkův rok“ začínal v lednu, kdy jsem si z pražské prodejny přivezla semínka všeho, co měli. Ve středočeské vesničce jsem tehdy sila a sázela lilek, jedlou lebedu (ten plevel mi tam rostl sám, a v hojném množství), mangold,  ředkve, černý kořen, patisony, cukety, melouny, topinambury – to vše je dnes běžně dostupné, ale před více než třiceti lety to byly pozapomenuté, nebo téměř cizokrajné plodiny. Místní zkušení zemědělci se mi smáli.  Soused se ptal, co že to na poli mám? Čínské zelí. A proč čínské??? Ty moje největší hlávky vážily i 7 kg! Za pár let přišlo do módy, na poli ho pěstovali všichni a jezdili s ním "do trhu". Několik sezón jsme přebytky svých výpěstků také prodávali v pražské tržnici. Jeden rok „se podařila“ maxiúroda cuket a dýní, obdarovali jsme všechny příbuzné i kamarády, ale stále dozrávaly další, no, nechtěli to ani v ZOO. Dali jsme část do sklepa, také z neznalosti, a tam to shnilo. Maminka ale měla několik zdravých obřích cuket v panelákové spíži ještě v květnu. Dnes už tomu všemu snad ani sama nemohu uvěřit...

A ještě jedna zahrádková vzpomínka. Alpská země, všude samý kámen, ale každý pidikousíček, kde může zvítězit živá příroda nad neživou, je využit pro potěchu těla i duše. Na hlavní ulici ve vyhlášeném letovisku jsou u domů minizahrádky se třemi saláty, čtyřmi květáky, pěti řádky brambor a kouskem místa na všelijaké kvítí. V městečku ve 2000 m nad mořem je náměstíčko, na něm kašna, ve vodě kovová nádoba s bujnou květenou. U každého domu korýtka s půdou nebo obří květináče a v nich to šťavnatě kvete a voní. Prý se obyvatelé dobrovolně střídají v zalévání. Ráno a večer někdo vezme konev, v kašně nabere vodu a všechnu tu společnou květenu v okolí zaleje. Neuvěřitelné. Lidé činorodí po celý den, po celou dobu, dokud kraj nezapadne sněhem. Jako bratři Čapkové. Jako můj tatínek.

Dnes bydlím v bytě ve městě, na balkóně mám pár květin pro radost a bylinky do kuchyně. Ale třeba zase někdy…