O rok odložená dovolená. Toužebně očekávaná, ale s obavami, jaká barva bude na covidsemaforu. Svítila zelená!
Příroda také září zelenou, louka v srpnu vypadá, jako by se do ní na malinkaté kousíčky rozdrobila celá duha. K tomu stříbro vodopádů a zlaté sluneční paprsky, bělostné zbytky sněhu, lístky kopretin a suchopýr, lesklý černý mlok alpský, hněď a šeď skal, azur mořských ok. Barevná pohádka. Výlety, výstupy, výhledy, východy slunce nad horami. Turistika, plavání, čtení i prosté nicnedělání. Pravá letní pohoda.
Jen to rouškování! Ráno do bazénu, do výtahu nasadit roušku, před sprchou strčit do kapsy županu, na chodbě hotelu nasadit, v pokoji dolů. Na snídani masku nandat, u stolu sundat, cestou do pokoje nasadit, v pokoji sundat. Někdy ji na pokoji zapomenu, ale „na pokoji“ být nemohu, tak se vracím.
Po snídani namazat obličej krémem s UV filtrem, z pokoje s rouškou, venku sundat, v busu i ve vláčku nandat, venku dolů, v lanovce s rouškou, venku sundat. Dovnitř do restaurace pro pití a na toaletu vždy v roušce. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Krém s filtrem je v… roušce. Znovu namazat, v poledne sluníčko pěkně pálí. Hurá, pak konečně putuje rouška na část dne do batohu. V hotelu zase na ústa.
Navečer ještě na chvilku do bazénu, postup s hygienickou ochranou nosu a úst je stejný jako ráno. Po celodenní túře je voda balzám pro všechny svaly, klouby, šlachy i každou kostičku. Vůbec se mi nechce ven, před večeří mám pak trochu honičku. Shodit sněhobílý froté unisize župan a hodit se do gala. Pobíhám po pokoji v rouš(c)e Evině, ani jsem ochrannou pomůcku nesundala.
Tolikrát nandat, sundat, někam uložit. Použitou masku nějakým způsobem recyklovat, nebo rovnou vyhodit. Vyndat z obalu novou, obal hodit do koše. Počítám-li na každou rouškomanipulaci pouze deset sekund, je to asi 5 minut denně, 35 minut za týden.
Co bych udělala s 35 minutami navíc?
Šla bych ke studánce jako Malý princ. Za těch pár minut bych určitě nějakou našla. Horská krajina je plná pramenů, potůčků, potoků, jezírek i jezer, říček a řek, ale i drobných pramínků svedených trubkou do velkých dřevěných koryt nebo kovových van, pítek pro každého, pro krávy, ptactvo i turisty.
Nebo bych si přečetla kousek z knížky pana Exupéryho.
„Dobrý den," pozdravil Malý princ, když došel k obchodníkovi. „Dobrý den," řekl obchodník. Byl to obchodník, který prodával patentní pilulky utišující žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí již pít. „Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ. „Je to velká úspora času. Znalci vypočítali, že ušetříš 53 minut za týden." „A co se udělá s těmi padesáti třemi minutami?" ptal se Malý princ. „Co kdo chce... Každý pak stihne udělat mnohem více věcí." „Kdybych já měl padesát tři minut nazbyt," řekl Malý princ, „šel bych docela pomaloučku ke studánce..."
