"Všechno naruby tu je, všechno naruby tu je, ať už tam či onam zamíříš." Jak to vlastně je s tím globálním oteplováním? Tají ledovce, ale v létě sněží?
Počasí jednoho léta… Na jihu Evropy panuje sucho, na řeckých ostrovech hoří, a na pevnině to dokonce bouchá, protože silný vítr zanesl lesní požár až do muničního skladu letectva. Hoří také v Chorvatsku, Francii, Španělsku… V květnu ale byly ve Španělsku povodně.
V Alpách tají ledovce, hory vydaly pozůstatky německého turisty, který zmizel v roce 1986 poblíž Matterhornu.
V Tatrách a v Německu včera nasněžilo! Ve vysokých polohách Vysokých Tater se místy vyskytují sněhová pole, sníh pokryl i špičku Zugspitze a vrcholy Alp ve Švýcarsku.
Do kostelů jsme se ještě před několika dny uchylovali nejen kvůli rozjímání a z úcty k odkazu umu předků. Silné zdi mají schopnost uchovat chlad po celý rok a za tropických teplot poskytnout poutníkům duchovním i těm s batůžky chvilku oddechu před spalujícím horkem. V těchto dnech ale při vstupu do kostela překvapí nečekaně teplý vzduch, který pronikl dovnitř, prohřál i ty zdi a drží se tam.
Větru a dešti neporučili ani komunisti, kteří to měli v plánu, nevím, zda pěti či dvouletém… Počasí a podnebí si prostě “dělá, co chce”, člověk to zřejmě nemůže nijak “ukočírovat”. Dnes se potýkáme s vedrem, a relativně nedávno, ani ne před sto lety to byl ukrutný mráz. V roce 1929 na našem území panovala “tisíciletá” zima. Místy napadly i čtyři metry sněhu. Zamrzla Vltava, Dunaj i prudká Čertovka. Mrzli ptáci, zvířata, stromy i lidé. Kolabovala doprava, byly zavřené školy a plné nemocnice i ordinace lékařů. Ledové byly nejen dny lednové, ale pod nulou bylo i přes den až do března. V lednu byla v Praze za “bílého” dne polotma, v únoru klesla teplota na některých místech republiky až pod minus čtyřicet stupňů. Připomíná mi to “Medovou pohádku o tom, jak doktor Hanousek léčil Slunce” od Ilony Borské. Ta je o tak tuhé zimě, kdy se těžko dalo rozeznat, kdy je den a kdy noc. Učitelkám zamrzala slova u pusy a sypala se na zem jako sněhové vločky, a tak děti přestaly do školy chodit. Nikdo už si nepamatoval, kdy naposledy viděl sluníčko. To leželo ve veliké posteli zachumlané v peřinách a mělo horečku. Pan doktor ho vyléčil a přišlo jaro.
A ještě k písničce z pohádky „Ať přiletí čáp, královno“ z roku 1988. Všechno naruby tu je, všechno naruby tu je, s tím se musí něco udělat. Udělalo, přišel Listopad 1989.
Text vypadal nevinně, prostě král si vyšel inkognito podívat se na svou zem a v podání Petra Nárožného s typickým „úšklebkem“ popisuje, jaká bída v jeho království panuje. Místo rybníku je skládka, ovoce padá ze stromů, nikdo z něj nevaří marmeládu, kdo nepracuje, stejně bere plat, chybí zboží i řemeslníci, správně funguje jen pivovar. Všichni bystřejší tehdy pochopili, že písnička není jen o pohádkovém království. Že je nadčasová…
