Většina lidí neumírá na své nemoci, ale na své léky. Lékaři předepisují léky, o nichž toho málo vědí, proti nemocem, o nichž vědí ještě míň, lidem, o jejichž stavu nevědí vůbec nic…
To prý napsal Moliere v 17. století a Voltaire o sto let později. Dnes je to určitě jinak, lékařská věda postupuje mílovými kroky…
Lékaři nás léčí, ale zví(ě)davé pacienty v lásce nemívají. Když jsem párkrát ležela v nemocnici, už je to dávno, nebylo zvykem se na něco ptát. Sestřička přinesla něco na tácku, uchopili jsme hrnek s vychladlým černým přeslazeným čajem, brr, a pod dohledem to poslušně spolkli. Pokud se člověk zajímal, co mu to dávají, dověděl se, že to je pilulka. Případně lék, tabletka nebo prášek, „co mu napsal pan doktor“. Těhotným matkám, které ležely na gynekologii před porodem „na udržení“ (těhotenství), sestry prý nosily „vitamíny pro děťátko na plíce“.
Dnes se většinou setkávám s lékaři, kteří mi stručně objasní, co mi je, co mám dělat a proč. Nic víc nepotřebuji. Často se ale i dnes stává, že pacient odejde bez toho proč, jen s termínem další kontroly, a na mobil mu pak přijde recept.
Rozumím tomu, že poraněné místo nebo zánětlivé ložisko pocákám dezinfekcí, a ona tu infekci zničí. Že sádra, dlaha a ortéza fixuje postiženou část těla, aby se jí už nic dalšího nestalo, a mohla se v klidu regenerovat. Chápu, že suchou kůži namastím mastí, dehydrovanou natřu hydratačním krémem a před sluněním ochráním tělo přípravkem s UV filtrem, který do mě nepustí ty nesprávné paprsky.
Vrtá mi ale hlavou, jak léčivá látka v medikamentu „ví“, co má dělat. Že má putovat k srdci a tam hlídat, aby netikalo jako splašený budík. Že má skočit do žíly jako do bazénu a několika tempy ji trochu rozšířit. Rozředit krev. Nebo moč. Že má do půl hodiny po spolknutí začít účinkovat, jak slibuje příbalový leták, přesně tam, kde je problém.
A co takový aspirin, kyselina acetylsalicylová, antipyretikum, analgetikum, antiflogistikum… Jak on pozná, jestli má právě srazit horečku, nebo potlačit bolest, odstranit zánět, nebo dokonce předcházet infarktu?
A jak se všechny ty léky spolu domluví? Nehádají se, kdo kam běží dřív, kdo kam víc patří?
Kdyby se aspoň to všechno léčivo rozdělilo do knihy, tam se to přečetlo, v čepci zahřálo, a ze slézu to pomalu slézlo do bachoru, to bych snad pochopila. Ale člověk není tur. Do dlaně ráno a večer nasype z několika blistrů, skleniček a plastových krabiček hrst prášků na několik různých neduhů, rychle usrkne trochu vody a hbitým záklonem hlavy to všechno pošle do jediného žaludku. A to se jeden prášek má zapít hodně, druhý čajem, třetí se polyká před jídlem, další s jídlem, půl hodiny po jiném, ne dříve…
Nejjednodušeji to vyřešil geniální Miloš Macourek. Dal Machovi a Šebestové kouzelný pramobil, „utržené sluchátko“, a to všechno zařídilo podle jejich zadání. Oni dva pak, náležitě zmenšeni, urgentně vyléčili nemocného spolužáka, aby s nimi mohl do ZOO „na klokany a opice“. Skočili mu do pusy, pěkně sklouzli k mandlím a tam to řádně vysmýčili. Bili a bacali ošklivé bacily. Sice potom nechtěně, shodou špatných okolností, sjeli hltanem a jícnem jako po tobogánu až do žaludku, ale i s tím si ta chytrá dvojice poradila a dostala se zase zpátky do pokoje k lůžku pacienta v původní velikosti. Kropáček se uzdravil, pan doktor to potvrdil, a všichni byli šťastní a spokojení. A jelo se za zvířátky.
Nejsou – li nemoci příliš vážné, nedrážděte je léky. To prý řekl, už hrozně dávno Platon…
Byli jste u zubaře, vytrhl vám zub a řekl vám, že za chvíli to prý „přijde k sobě“ a bude to bolet? Pokud jste ale včas spolkli „růžovýho kámoše“, tak ten to zařídí, najde správný nerv a nic neucítíte. To ví každý… Od lékaře? Ne, přece z reklamy!
