Mívaly jsme je po Novém roce každá ve své v posteli. Velké i drobounké, průhledné, stříbrné, barevné i duhové…
Tvrdošíjně jsme totiž se sestrou trvaly na tom, že ozdobený vánoční stromeček chceme mít v pokojíčku nejen do Tří králů, ale dokonce do konce ledna! Za více než měsíc občas došlo při sesterských potyčkách a polštářových válkách k nějaké drobné nehodě, která ukončila „život“ některé z lesklých koulí. Borovička si své jehličí uchovala, arabesky i staniolové bonbóny už byly snědené, tak to odneslo křehké sklo.
Moje kamarádka Miluška měla od dětství starou vánoční ozdobičku Hurvínka. Každý rok visel na stromečku i v její rodině až do dospělosti obou synů a všichni věřili, že jim nosí štěstí. Pečlivě ho opatrovali, a tak několikrát přežil i stěhování. Před pár lety se ale ozdoba o Vánocích přece jen rozbila. Další rok byl smutný, v rodině se sešlo pár nešťastných událostí… Kamarádka usilovně pátrala po stejné ozdobičce, až ji konečně sehnala, a od té doby skleněný Hurvínek zase chrání celou její rodinu.
Spolužačka Jana se snažila doma svým dětem dopřát co nejtradičnější pravé staročeské Vánoce. Každý rok stál v jejich obýváku velký živý smrk se slámovými řetězy, s perníčky, jablíčky, ručně vyrobenými ozdobičkami ze dřeva, slámy, šišek a oříšků, měli na stole pravé svíčky a věnečky z chvojí. Jedli kubu s houbami a kapra s povidly. Když přišla jejich dcera do puberty, jednou už to na Štědrý den nevydržela a v rámci rodinné vánoční nervozity při zdobení stromku hystericky vybuchla: „Kdy už proboha! budeme mít taky normální stromek se skleněnejma koulema a elektrickejma svíčkama, jako mají všechny kámošky!?!“ Jana ale vydržela, nehnula ani brvou a zůstala v klidu. Už je to dávno… Dnes její dospělá dcera každý rok už od začátku prosince vyrábí se svými dětmi pravé staročeské ozdoby.
