Proměna dokonalá

VIP osoby, významní profesoři, lékaři, politici, drsní rockeři i motorkáři, ředitelé, velitelé, manažeři, boxeři, zápasníci, umělci… Vážní i vážení občané.

Otcové, co občas při výchově svých dětí razili heslo "Škoda rány, která padne vedle".

A najednou se jim narodí vnouče, a změní je to k nepoznání. Šišlají nad kočárky, rádi je vozí a dmou se při tom pýchou. Radují se, když na malinké tvářičce vyloudí úsměv. Ťuťají a ňuňají na ta robátka. Dělají na miminko „budliky budliky“ a „bububu kuč“, jemně se dotýkají jejich čelíčka: „berany berany duc“, klidně před svými sousedy, voliči, kolegy, nadřízenými i podřízenými. Houpají svá vnoučátka „Takhle jedou páni, takhle jedou dámy, tak sedláci, tak sedláci.“

Krmí děťátka přesnídávkou, dokážou přebalit i velké nadělení, ač u vlastních dětí to rozhodně přenechávali matkám nebo komukoli, a před šířícím se zápachem prchali co nejdále. Stane se z nich dědolez, lezou po kolenou se svými lezouny, co ještě nechodí, vodí za ručičky ty, co už chodí, ale zatím chůzí vratkou. Ti zdatnější si děti hodí za krk „na koníčka“.

Úplně roztají, když poprvé uslyší „děda“. Dělají s dětmi  bábovičky, nelitují obleku a vyleštěných polobotek, ze kterých budou vysypávat hromady písku. Ukazují dětičkám zvířátka za ploty, v klecích i ve výbězích. Mečí jako kůzlátka děťátka i silným hlasem starého kozla. „Haf haf“, dělají pejsky a tleskají, když je mrňousek napodobuje. Pořizují stovky fotek a videí a ukazují je v mobilu všem, koho potkají, dokonce i kámošům u piva. Jsou - li v restauračním zařízení přítomni i další dědečci, okamžitě se přidají a prezentace nemá konce.

Usmívají se na své malé vnučky, klaní se svým princezničkám, zaplétají jim copánky. Čutají do mičudy s batolícími se klučíky a řvou „góóól“. Staví s nimi bunkry. Nechávají maličké vyhrát v pexesu a nevyhodí je v „Člověče“.  

Učí předškoláky jezdit na kole, láskyplně jim zapínají helmu, aby je neskřípli do bradičky. Čtou pohádky a mění hlasy, hrají loutkové divadélko. Hrají si na školu. Vyzvedávají děti ze školky i z družiny. Chválí je za jedničky a zakládají jim dětské účty. Píšou s nimi úkoly a poslouchají „Máma má mísu“. Kupují jim drahé mobily.

Ti šťastní si to zopakují ještě jednou, s pravnoučaty.

Sobotní zážitek...

Nejstarší kamenný most. Děda ukazuje vnučkám u Otavy v Písku sochy z písku. Kráčí po mostě. Je vedro, pod slamákem mu stékají čůrky potu za brýle. Po obou stranách kolem něj poskakují holčičky, tak čtyři a šest let. Bez klobouku, bos(y). Sandálky si nesou v ruce. Neustále švitoří. Dědo, koupíš nám zmrzlinu? Kdy přijede máma? Dáme si k obědu pizzu? Kolik je desetkrát deset? Dědo a dokážeš říct devětkrát za sebou rychle: „Přes pole letěl pták a tam taky letělo devět ptáků.“

Přes pole… Přes pole… Přes pole...

Dědo, ale já jsem říkala rychle!