Jak se žije současné generaci babiček a dědečků? Jejich děti většinou narození svých potomků odkládaly...
Jde pro tebe děda, volaly v osmdesátkách děti, když pro někoho přišel do školky tatínek s prvními šedinami, pár let po čtyřicítce. Většina dětí měla tehdy rodiče po dvacítce a dědečka, co slavil čtyřicetiny nedávno. Matky poprvé rodily v osmnácti…. Doba se proměnila, čtyřicátníci mají dnes své první potomky. Za nás čekali první vnoučata. Změnil se i vztah k prarodičům.
„Babička”, žena v bílé plachetce, v selském obleku. Tmavý kožíšek, červený květovaný šátek, bílé punčochy a černé pantoflíčky. Veliký kapsář s drobnými dárky pro vnoučata. Zkušená, laskavá, obětavá a starostlivá. Řídila domácnost své dcery, radila, pomáhala a těšila se přirozené autoritě. Povinná četba...
A babičky století dvacátého prvního?
Babička Víla (Vilemína) šla do předčasného důchodu, aby mladým pomohla, má pět vnoučat a neví, kam dřív skočit. Těší se, až děti přijedou, a pak zase, až odjedou.
Babička Růženka bydlí u Aše, jedno vnouče má v Praze a dvě u Benešova. Babi, přijeď, slyší pořád… Ale při současných cenách pohonných hmot musí dál pracovat, ač už má nárok na „zasloužený odpočinek“.
Heda vnoučátka hlídá, kdykoli rodiče potřebují. Může s nimi být jen doma u syna, u sebe doma ne, a na stole má od snachy přesný rozpis, někdy i s 20 body, ke kterým musí napsat, jak se je podařilo splnit. Kvůli vnoučatům udělá cokoliv, protože doba, kdy jí dají přednost před svými kamarády, je krátká…
Květa nesmí vozit vnoučata v autě, řídí strašně, já s ní taky raději nejezdím.
Eva zase na výlety s vnoučaty MUSÍ jezdit vlakem, busem, metrem nebo lodí proto, že na TO dcera se zeťákem přeci nemají čas. Pravda je, že Eva plní rozkaz ráda.
Alenka může vnoučátkům platit kroužky, a za to se s nimi může občas vídat pod dohledem svých dětí. Nesmí jim vyprávět žádné pohádky a nesmí je učit rodiči neschválené básničky.
Babi Ivetka může všechno, jen dětem nesmí dávat žádné sladkosti.
Babičce Evelíně musí vnoučata říkat jménem. Moc často ji ale nevidí. Jezdí do lázní, k moři, nemá čas, má toho moc.
Hančina dcera se vdala do Německa. Má tři šikovné kluky, nejstarší už bude brzy dospělý. Když byli ještě malí, četla jim babička přes skype české pohádky. Díky tomu se spolu domluví, když k ní přijedou na prázdniny.
U Jarmilky nesmí synovy děti na zahradu. Čekají tam na ně nástrahy, děda má všude nářadí… a mohl by je pustit dokonce i na strom, kde jim vyrobil domeček. Jejich bratranci a sestřenice si dědu a volnost na zahradě neskutečně užívají, samozřejmě za bedlivého dohledu babičky. Děti od syna koukají smutně za oknem, babička zákaz neporuší, nemusela by je už vidět. Radši s nimi hraje tajné hry po domě.
Když Ilonka hlídá sedmiletou vnučku, dostane od její matky tašku s ICT technikou. Babičce mladí pořídili i silnější wifi, aby si vnučka mohla stahovat. S babi prohodí sotva pár vět, na nabízené akce odpovídá: Nikam nejdu, musím být připojená.
Stáňa dostává každý rok na Vánoce seznam dárků, které má vnoučatům „od Ježíška“ pod stromeček pořídit. Poprvé si ze sloupečku vybrala pár věcí, ale nebylo to dobře. Prý měla pochopit, že má koupit všechno. Tak se snaží, ale běda, když se jí to nepodaří, nebo když se dárek mírně liší od zadaného typu.
Babi Helenka má tři vnoučata v pubertě. Kluci i slečna s ní stále rády jezdí do Českého ráje, pořádají tam výlety, takové, které ještě ujdou prarodiče a vnoučata jsou je také ochotna ujít. Děti sem také láká geniální babiččin nápad – Vánoce v předstihu. Babička už dávno vzdala pokusy vybrat dětem dárky, které se jim budou líbit. Tak vymyslela letní "vánoční šopování". Koncem srpna „v ráji“ každé vnouče dostane určitý limit, letos to byly dva tisíce, za které si může objednat, co si samo vybere. Mírné překročení limitu je povolené. Babi s dědou to zaplatí a dárky pak přinese až Ježíšek.
Míla své vnuky milovala, její snacha vystudovala vysokou školu jen díky ní. Hlídala ráda, ale byla „drsná“, brala kluky do hospod, kouřila před nimi, dávala jim ochutnat pivo, ho, pr, sr, byla její značka. Dnes na ni dospělí kluci s velikou láskou vzpomínají a ve společnosti dávají k dobru příběhy z dětství. Nijak špatně je to neformovalo.
Babča Bohuna často a obětavě hlídávala všechny vnoučky i vnučky a nahrazovala jim lásku, kterou od své matky, co se vdávala velmi mladá, dostávali jen po kapkách. Nejstarší, nejhodnější chlapec, kterému věnovala nejvíc času, babičce kradl peníze a v dospělosti s kamarády své nej babičce "vybílil" byt i chatu.
Babička Eva vnoučata nepoznává. Nejdřív jí „ten Němec“ schovával věci, pak jí začaroval paměť a vzal jí minulost, nakonec i přítomnost. Rodina k ní chodí na návštěvu do domova se zvláštním režimem a všichni odcházejí smutní.
Dědeček Břeťa nesmí vnouče vídat nikdy, přece není jeho, je adoptované, tak nemá nárok, nestačí, že má dítě rád… Paní učitelka ze školky občas zařídí, aby vnoučátko „náhodou potkal“, když jdou děti do parku. A zamával mu.
Děda Martin vídá a hlídá pět vnoučat. Vnoučat své nové manželky, svá vlastní spatří spíš ojediněle.
Praděda Jirka miloval všechna čtyři svá vnoučata, ale nějak rychle mu dorostla do dospělosti. Dnes, v devadesátce, si hraje se všemi pravnoučaty, hlídá je, vypráví jim pohádky, hraje loutkové divadýlko, dává dárky… Nejmladší vnučce říká „moje kamarádka“. Vozí ji v kočárku, vodí za ručičku a střeží její první samostatné krůčky.
Jména jsou většinou pozměněná.
