Moje devadesátiletá babička bydlí sama v domečku, ještě zastane malou zahrádku a peče cukroví pro celou rodinu, vypráví mi pán s lehce prokvetlými skráněmi, pár let před padesátkou, otec sedmileté holčičky.
To mu závidím. Já jsem už v pubertě přišla o oba dědečky, ale i na babičky už dlouhé roky jen s láskou vzpomínám.
Jedna babička bydlela kousek od nás, koukali jsme z okna na její balkon. O mobilech se tehdy ještě nikomu ani nezdálo, ale neměli jsme ani pevný telefon, tak jsme si domluvili „znamení“. Když bude babička doma, pověsí na šňůru bílou osušku, hurá, můžeme přijít, jsme vítáni kdykoli! Maminčina maminka měla rodinnou školu, kde se naučila všechno… Vést domácnost, starat se o manžela a děti, vařit a péct, prát a žehlit, plést a háčkovat, šít a vyšívat, štupovat ponožky, pečovat o květiny i domácí zvířata. Měli tam i zdravovědu, to ji zaujalo nejvíc, tak si později vzdělání doplnila a začala pracovat jako zdravotní sestřička v nemocnici. Často a ráda jsem k ní chodila, někdy jsem u ní směla spát. U babičky bylo dovoleno i to, co jsem doma nesměla, třeba koukat na pořad „Haló, stopa“ nebo na Angeliku. Vařila mi samé dobroty, většinou kalorické bomby, ale o tom se tehdy nemluvilo, my děti jsme přijatou energii hravě vyběhaly venku. Lítali jsme po parku, skákali gumu a přes švihadlo, hráli „vybiku“. Babička mi schovávala škraloup z červeného (tučného) mléka, dělala „hedvábnou“ bramborovou kaši, do které „vrazila“ celé máslo, ňam, a „rejžovou“ kaši s máslem, kakaem a medem. Pekla semlbábu, také hustě máslovou a pořádně oslazenou. V koupelně děda vybudoval malou kuchyňku s dvojdřezem, tak jsem se tam ráda cachtala ve vaně, když babička vařila, a při tom jsme si povídaly. Když voda chladla, přitočila mi teplou. Původní kuchyň pak sloužila jako obývací jídelna, bylo tam i kanape, kde si děda po obědě „dával dvacet“, na chvilku si zdříml. Spali jsme v chladné velké ložnici, tam se topilo, jen když byl někdo nemocný.
Pak měli oba s dědou cukrovku, nejspíš z kombinace toho poválečného jídelníčku „teď si konečně můžeme dopřát“ a sedavého způsobu života. Děda seděl celý den za volantem sanitky a večer v promítací kabině kina a babička dlouhá léta dělala na interně vrchní sestru, to už bylo více administrativy než pobíhání mezi pacienty. Prarodiče nebyli zvyklí chodit na procházky, na výlety, v důchodu si spíš užívali klidu, bohužel ne dlouho.
Druhá babička bydlela o pár kilometrů dál, ale jezdívali jsme k ní pravidelně, každou druhou sobotu. Tatínkova maminka, říkalo se jí „máti“, žila ve městě, ale vypadalo to u ní skoro jako na vesnici. Měli s dědou domek a zahradu, drůbež, králíky a foxteriéra Bédu. Babička byla rázná, ale stále usměvavá, s ničím se zbytečně nepárala. Zažila dvě války, krizi, nadšení v šedesátkách i v osmdesátém devátém. Postarala se o dědu a tři kluky, domácnost, zahradu a zvířata. Poraněné slepici přišila jehlou a nití křídlo, ta přežila a dál snášela. Pekla také samé dobroty, koláče, karásky, štrúdly, úžasné vánoční cukroví a dorty. Byli jsme u ní, jak se říká, „jako kobylky“, nezůstal po nás ani drobeček (v hejnech ale všechno sežerou sarančata, ne kobylky, ty žerou „býlí“). Domů jsme si vozili králíky, zabil a stáhl je pan Pakosta, a vajíčka s oranžovými žloutky. O prázdninách jsme u babičky bývali celý týden se všemi sestřenicemi a bratrancem. Nijak zvlášť nás ale vlastně nehlídala, jen ráno vydala pokyny a zaměstnala nás. Sypali jsme slepicím, krmili králíky mlíčím (pampeliškami), myli nádobí ve škopku, chodili na klásky, na nákup, pro zmrzlinu do termosky… Babička ještě v důchodu prodávala v papírnictví a v tabáku, a odpoledne s námi chodila na koupaliště. Dožila se v plné síle a s jasnou hlavou skoro devadesátky.
Kamarádce jsem hrozně záviděla prababičku, tu jen tak někdo neměl! Ač matky tehdy rodily často před dvacítkou a babičkami se stávaly kolem čtyřicítky, v patnácti letech byl pravnoučetem už málokdo… Párkrát jsem ji k prababičce doprovodila. Říkala své pravnučce „děvečko“ a všichni kluci pro ni byli „huligáni“. Špatně slyšela a pořád se ptala „Co to“? Kamarádka tam ale chodila jen občas, více si užívala mladou babičku, maminčinu matku, se kterou byla legrace. Slavila padesátiny, ještě pracovala, a vždycky pro ni měla připravených „pár kaček na přilepšenou“.
