Ochladilo se, nedá se nic dělat, musíme se všichni přiodít. Vypravila jsem se na nákup dvou drobných kousků oblečení. S předem danými pravidly a předsevzetími.
Holčičí zateplené legínky a punčocháčky budou z „první ruky“, tedy spíš nohy. Nepřinesu domů třpytky (máme je pak všude, na koberci i v nádobí), jednorožce, Elsu, prasátko Peppu ani myšáka (těch už máme přehršel). Vynechám řetězce a asijské prodejny. Škrtám bílou a černou barvu a 100% „umělinu“. Sním sen o malé, hezky české prodejničce s usměvavou prodavačkou, která mi nabídne několikery pestré, měkounké a teploučké kalhoty z biobavlny, šité českou rukou na stroji Lada, švadlenkou, kterou paní prodavačka osobně zná. Nebudu si moci ani vybrat, jak budou všechny vymazlené! Ale co se zdá, je sen, když se vzbudíš, tak je den…
Den první. Začínám v našem městě. V malé prodejně je sice příjemná prodavačka, ale má ještě letní zboží, termo přivezou až v listopadu. Ve druhém obchodě toto zboží vůbec nevedou. Třetí obchod, kde jsem často nakupovala, po lockdownu zavřeli, bude tam nehtové studio.
Vzpomínám si, že v letáku, který jsme měli ve schránce s nalepenou cedulkou Nevhazovat letáky, nějaké dětské zboží nabízeli. Vyprodali ho ale prý hned v pondělí. Ve starém obchoďáku mají mít do pěti, ale už ve čtyři je tam tma. A nic nepíšou… Rezignuji a zkouším první „chrám konzumu“, nutí mi trojkombinaci, jedny legíny jsou černé. Díky, ne. Ve druhém mají kalhoty se „zakázanými“ obrázky. Snižuju laťku a vcházím do sekáče. Nemají potřebnou velikost. Do dalšího SH jen nakouknu a ani nejdu dál, hadříky jsou naházené v krabicích a moc to tam nevoní. Ve třetím objevuji červené bavlněné legíny v požadované velikosti, jsou dokonce nové, nenošené, ještě mají cedulku. Navíc ale i ďurenku. Tak ne, zašívat je nebudu. Se zoufalstvím vcházím do místního vietnamského obchodního domu. Jé, tady toho mají! Půl hodiny se přehrabuji v obrovských šuplíkách, ne a ne najít tu správnou velikost. Zpocená a téměř zadušená pod rouškou vzdávám a odcházím.
Další den cestuji do matičky Prahy, tam určitě dobře pochodím, to bude hračka. Žádný malý obchůdek ale nepotkávám. Zkouším tedy první obchoďák. Kde v Praze nakupují pro děti??? Tady mají samé dámy a pány, a jen jednu prodejnu s dětským textilem. Visí tam několikery nepříliš pěkné legíny, ze kterých dítě za sezónu vyroste, za jednotnou cenu 999,- Kč. Ramínko vracím na věšák a odcházím. V následujícím řetězci mi nabízejí opět ty zakázané obrázky. V jiném mají čtyři za cenu tří, jedny jsou černé. Nasazuji zavilý výraz a vyrážím do dalšího obchodního centra. Tady jsem uspěla loni. Tak snad… Objevuji hezoučké růžové. Jsou ale tak úzké v pase, že by je oblékla snad jen barbína. V potu tváře i těla pokračuji. Mám hlad a žízeň, chce se mi čurat a ujel mi další autobus. Za hory, za doly, mé milé legíny, kdepak jsou? Mezi hračkami a dětskými lahvičkami je pár štendrů s oblečením. Beru červené legínky za tři sta a běžím na autobus. Punčocháčky upletu za podzimních večerů. Při svíčkách a při svařáčku. Ty budou pěkně veselé.
