Když byly moje děti malé, i hračky se prodávaly „pod pultem“, dárky se nekupovaly, ale sháněly, nebyl velký výběr. A tak se často vyráběly doma.
Pletlo se na panenky, háčkovala zvířátka, pekla domácí perníková chaloupka, šily sáčky na adventní kalendář… Děti se mnou zpívaly koledy, zdobily domeček chvojím, skládaly papírové řetězy, pekly cukroví, pořádali jsme soutěž o nejhezčí vánočku. To ještě u nás „chodil ježíšek“ a radost v dětských očích z knížky, stavebnice nebo angličáku byla obrovská. Pravý smrček brzy opadal, jehličí se zapíchalo do koberce jekor i kovral a nešlo vyluxovat. Ale vánoční pohoda byla taková nějaká samozřejmá, přes celoroční starost, jestli vůbec nějaké modely autíček seženeme, ponocování při dokončování rukodělných dárků či zdobení dvaceti druhů cukroví dlouho přes půlnoc. Byl to čas rodinných návštěv, všechny děti si spolu hrály s vzácnými novými hračkami, a kdo si hraje, nezlobí, baštily linecká kolečka, nedostatkové mandarinky a kvalitní čokoládové figurky z „vánoční kolekce“ od ROH, rodiče měli čas si popovídat, vyměnit recepty na cukroví a vypít kávu standard, 7,- Kč za 100 g. Pak děti vyrostly a pro mě Vánoce ztratily to kouzlo plamínků v jejich očích po otevření pokoje s rozsvíceným stromečkem.
Ale i v dalších letech přece jen mělo adventní období několik pevných „pilířů“. Začalo to koledami, před vyučováním jsem slýchala ze třídy v přízemí pískání na flétničky, kroužek Veselá píšťalka mi zpříjemňoval rána už koncem listopadu. I já jsem s dětmi z mé třídy každoročně připravovala vánoční koncert, pískali a zpívali jsme v podvečerním čase za svitu starobylých lamp na náměstí nebo v útulném prostředí historické pasáže. Dohromady s předškoláčky a jejich rodiči z Brandýské píšťalky, kterou jsme vedly s mou sestrou. Slavnostní nálada, vůně čaje pro děti a svařeného vína pro dospělé. Na to se nedá zapomenout. Jeden rok bylo minus 20 stupňů, maminky dětem ustřihly konce rukavic a všichni přišli! Děti, rodiče i diváci.
A pak „Rybovka“. Zazpívat si ji v kostele bylo od mládí mým snem. Kdysi, ještě v době, kdy vycházela Večerní Praha, jsem objevila inzerát, že pražské hudební těleso hledá nové zpěváky k provedení České mše vánoční. Odepsala jsem a čekala, že mě pozvou a naučí mě to zpívat. Ale to ne, napsali mi, že podmínkou je znalost role a složení zkoušky. V lednu jsem tedy zakoupila noty a s klávesami jsem se doma alt naučila. Rok utekl jako voda, vzali mě, a letos bych zpívala „Hej mistře“ popětadvacáté. Ani jednou jsem nevynechala. Budou mi chybět „kráásní toónové, švarnost nebes a hvězdičky, co krásně plápolaají“…
I ta další vzpomínka je hudební. Neteř trávívala několik let po sobě vánoční čas s dětským pěveckým souborem v Japonsku. Vracela se až po Štědrém dnu, s nadšením líčila zážitky a přivezla plný kufr dárečků. České publikum, rodiče a přátelé školy (sborového zpěvu) a návštěvníci Prahy si mohli „japonský“ program poslechnout v Rudolfinu v rámci tříkrálového koncertu. Neskutečná atmosféra, zpěv se světýlky svíček, koledy z celého světa, mladší děti i slečny a chlapci v nažehlených krojích z Čech a Moravy. Rovněž nezapomenutelné.
A letos je to nějaké takové jako v pohádce “O Vánocích, které nechtěly být” od Josefa Čapka z knihy Dvanáct úsměvných měsíců.
“Ty Vánoce daly oznámení do novin:
Ctěnému obecenstvu! Oznamujeme, že za příčinou lidské i dětské špatnosti letos žádné Vánoce nebudeme. S veškerou úctou
Vánoce"
Tentokrát za příčinou šíření koronaviru…
